Cizinka

Kapitola 84: Všechno má háček

Čtveřice dívek akorát vycházela z Velké síně, když je zastavil ženský hlas. "Ellie?" Dívky se otočily na ředitelku Nebelvírské koleje. Ano, teto?" usmála se na Minervu brunetka. "Máš jít za profesorem Brumbálem. Hned." zdůraznila žena poslední slovo. "Přísahám, že jsem nic neprovedla." hájila se rychle dívka. Opravdu nerada by Minerva přidělávala starosti. Tato žena ji srdečně přijala do svého života. Cítila potřebu jí to nějak vrátit. A to nepříjemnosti spojené s její osobou nezahrnovalo. "To mě ani nenapadlo, Ellie. I když musím uznat, že ty dva tresty ti trochu kazí pověst andílka." rty, obvykle stažené do úzké čárky, se roztáhly do pobaveného úsměvu. "Hahaha. Velice vtipné." protočila dívka očima. Přesně tohle ve svém životě přísná, ale spravedlivá, profesorka potřebovala. Někoho drzého a zároveň hodného. Někoho, kdo znal hranice. Kdo poznal rozdíl mezi zábavou a chvílí, kdy už je toho prostě moc. A přesně tím tato drobná brunetka byla.

Odpojila se od svých kamarádek a namířila si to k chrliči, který střežil vstup do ředitelovi pracovny. "Citronová zmrzlina." pronesla dívka heslo, jež jí sdělila její teta. Chrlič odskočil stranou a uvolnil tak dívce cestu. Nel vyběhla schody a zaklepala na dveře. "Dále." ozvalo se a tak dívka vzala za kliku.

"Chtěl jste mě vidět, pane profesore?" zeptala se dívka s nervozitou v hlase. "Ano, Nel. Posaď se, prosím." vybídl dívku a ta poslechla. Uvelebila se v křesle a pohlédla muži do očí. "Něco od tebe potřebuji." pronesl profesor. Dívka mlčela. Vyčkávala. "Přesněji řečeno, potřebuji tvou pomoc s hledáním viteálů."

Brunetka přikývla. Tušila, že to přijde. Ale připravená rozhodně nebyla. "Nebude to však hned." Díky ti, Merline. "Prvně se totiž musíme ujistit, že je tato doba skutečně místem, kam patříš." "Jak to myslíte?" nervózně se zavrtěla na židli. "Tak, jak to říkám, Nel. Jelikož si jasnovidka, kouzlo tvé babičky není trvalé. Po nějaké době by ses možná vrátila domů a to by mohlo mít, jak ve tvém světě, tak i v našem, katastrofální důsledky. Aby si to pochopila, kouzlo, jež tvá babička použila, je nezvratné pouze v případě, že jsi obyčejná čarodějka. To ty ovšem nejsi." Nel si povzdechla. Každé kouzlo má háček. Každé. Co si čekala? Že bych jednou mohla mít štěstí. Brunetka začínala být zoufalá. "Co mám dělat?" "Použiješ kouzlo, které použila tvá babička." odpověděl profesor jednoduše. Brunetka však tušila, že to tak jednoduché nebude. Všechno má háček. A také, že mělo.

"Co se stane, až to kouzlo vyřknu?" zeptala se opatrně. Profesor se na ni potěšeně a zároveň trochu smutně usmál. Neuniklo jí to. "Budeš si muset vybrat, Nel." svůj pohled zavrtal do dívčiných oříškových očí. "Jak jako vybrat?" nehty zarývala do opěradla židle. "Budeš si muset vybrat mezi dobou, do které ses narodila a dobou, ve které právě teď jsi." V dívce hrklo. Tohle nebylo vůbec dobré. "Chcete mi říct, že tu existuje způsob, jak bych se mohla vrátit dom..." zadrhla se. "Do své doby?" nechápala proč, ale nebyla schopná říct domů. Domovem se pro ni staly Bradavice. Alespoň si to myslela. "Ano. Ale jestli se tak rozhodneš, už se nikdy nebudeš moc vrátit zpět. Navíc, je možné, že na tebe všichni zapomeneme." Nel vytřeštila oči. "Nikdo v tvé době si nebude pamatovat na tu usměvavou Nebelvírku, která odolala panu Blackovi a jako jediná odhalila tajemství Pobertů." mrkl na ni. "To by ani nešlo, pane profesore. Mohla by si mě totiž pamatovat jen profesorka McGonagallová nebo Malfoy a Narcissa. Ostatní..." nemohla to říct. Už jen z té představy se jí do očí hrnuly slzy. "Chápu." přikývl vážně profesor.

"Mohla bych to změnit?" zeptala se tiše. "Pokud by ses naučila používat své schopnosti a použila je k hledání viteálů, pak ano. Mohla bys to změnit." "Pak bych měla zůstat." K jejímu překvapení profesor zavrtěl hlavou. "Není to o tom, co bys měla. Ale o tom, co si přeješ. Co si tvé srdce přeje. Až vyřkneš ono kouzlo, nebude cesty zpět. Výsledek ovlivní jen to, co budeš cítit." Dívka těžce polkla. "Takže..." "Budeš žít v době, kterou si vybere tvé srdce. V době, do které doopravdy patříš." dořekl za dívku profesor. "Kdy?" bylo to jediné, na co se v tu chvíli zmohla. "Po Vánočním plese." Ještě dva měsíce. "Můžu to někomu říct?" Říct sbohem. "Obávám se, že se budeš muset obejít bez rozloučení." Několikrát rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Vstala z křesla a chystala se odejít. "Ať to dopadne jakkoli, slečno Brownová, mělo to tak být." bylo to poslední, co slyšela, než za sebou zavřela dveře ředitelovi pracovny. A také to poslední, než se v bezvědomí sesunula k zemi.