Cizinka

Kapitola 183: Poslední člen domácnosti

"Molly! Jsem doma!" Zaslechla dívka hlas přicházející z přízemí. Přes pyžamo si v rychlosti oblékla župan a pomalým krokem sešla dolů. Vešla do kuchyně a spatřila Molly u kuchyňské linky a zrzavého může, jež seděl na židli a něco své ženě vyprávěl. Široce u toho gestikuloval. Dívce přišel jako přerostlé nadšené dítě. "Ellie, zlatíčko, pojď k nám!" zavolala brunetku baculka. "Aaa! Tak konečně tě poznávám, Eleanor. Jsem Arthur. Doufám, že se ti u nás líbí." "Těší mě. Ano, máte to tu hezký." usmála se Nel mile. "Sedni si, zlatíčko. Chceš něco k jídlu? Akorát budu nandávat." "Ne, děkuju, Molly. Jsi moc hodná, ale nemám hlad." Baculka si ji změřila nedůvěřivým pohledem. "Vždyť si tak vychrtlá, zlatíčko. Měla bys pořádně jíst." "To bude tím famfrpálem." mávla nad tím dívka rukou. Než stačila Molly něco namítnout, ozval se domem dětský pláč. "Charlie." povzdychla si Molly. "Mám tam jít?" nabídla ženě brunetka. "Ne, jen si sedni. Já tam dojdu." v rychlosti nandala na talíř porci svému manželovi a hned na to odcupitala pryč.

"Tak, Eleanor, jsi v Nebelvíru, že ano?" "Ano, jsem, Molly říkala, že vy jste v něm byl také." "Jaké vy? Přece mi nebudeš vykat! Ale ano, byl. Vždycky jsem miloval famfrpál." vzpomínal. "Ale to už je dávno." zasmál se. "Taky hraju." "Střelkyně?" Jako Sirius. "Ne, Odrážečka." "S mladým Blackem?" "Jo." "Jak mu to vůbec jde?" "Dobře. Jen jsme oba trošku výbušní a ten druhý nás dokáže snadno rozčílit. Za to mě ale nešetří jen proto, že jsem holka, za což jsem mu vděčná. Jinak je super, jak se perfektně znají s Jamesem. Díky tomu jsme vyhráli poslední zápas." "To mi říkal Jamesův táta." přitakal spokojeně Arthur. "I když už nejsem ve škole, stále fandím Nebelvíru. Už se těším, až nastoupí kluci do Bradavic." zasnil se zrzek a brunetka se usmála. "Myslíš, že z nich budou hrdí Nebelvíři?" "Ať jsou z nich klidně chytří Havraspáři nebo přátelští Mrzimoři." odpověděl Arthur a Nel bylo jasné, že ať budou jeho synové kýmkoli, bude je stále milovat. Stejně tak dívka věděla, že se chlapci budou snažit, aby na ně jejich rodiče byli pyšní. Sice se ti zrzaví trpaslíci lišili, přesto však byli v něčem stejní.

Do kuchyně vstoupila zrzavá žena s uplakaným chlapečkem v náruči. Tvářila se nanejvýš zmateně a překvapeně. "Nechápu..." vydechla se zvláštním úsměvem. "Co se děje, Molly? Měl noční můru?" "Ano. Ale nechce, aby ho uložila maminka." Arthur hrdě vypnul hruď. Zvedl se od své nedojedené večeře, přešel ke své ženě a natáhl ruce k chlapečkovi. Ten však jen zavrtěl hlavou. "Copak?" "To je ono, Arthure. On nechce ani jednoho z nás. Chce Ellie." Brunetka vykulila oči. "Mě?" "Ano." přisvědčila žena. "Tak dobře. Pojď ke mně, Charlie." Chlapeček se pustil své maminky a omotal své ručky kolem dívčina krku. Ta jej stiskla v náruči a s úsměvem na rtech ho odnesla do pokoje, kde spokojeně oddychoval Bill.

Položila chlapce do postele, přikryla jej a posadila se k němu. "Tak jo, trpaslíku. Zavři očička. Zůstanu, dokud neusneš." "Eni si." poklepal na místo vedle sebe. Dívka poslechla. Zrzek se k ní přitulil. Brunetka jej objala a do vlásku mu vtiskla malou pusu. "Můla." špitl chlapeček. "Ne, Charlie. Už jsme tu jen já, ty a Bill. Můra je už pryč a nevrátí se. A kdyby se náhodou vrátila, tak já ji vyženu, platí?" Odpovědi se jí však už nedostalo. Láskyplně na spícího chlapce pohlédla. "Dobrou, trpaslíku." rozhodla se ještě chvíli zůstat, kdyby se chlapeček náhodou probudil. Charlie však spal klidně až do rána a stejně tak Nel, která toho večera už dětský pokoj neopustila.