Cizinka

Kapitola 138: Šílené ráno

Ráno ji neprobudili sluneční paprsky ani pronikavý hlas její blonďaté kamarádky. Její spánek přerušil zvuk tekoucí vody, který po chvíli ustal. Dívka upřela svůj pohled na dveře koupelny, které se akorát otevřely. Stál v nich její oblíbený Poberta s mokrými vlasy pouze v kalhotech. "Ahoj." šeptla dívka, aby nevzbudila zbylé obyvatele pokoje. "Dobré ráno." usmál se na ni chlapec, načež přešel k posteli, sklonil se k dívce a políbil ji na čelo. Na Neliině tváři se usídlil široký úsměv. Po strachu nebylo ani stopy. "Měla bych jít." potichu se vyhrabala z postele a docupitala ke dveřím.

Když je chtěla otevřít, chlapec pohotově zachytil její ruku. Ani si nevšimla, že šel za ní. "Copak?" překvapeně se na hnědovláska otočila. Při pohledu do jeho medových očí se kousla do rtu. "Přeci neodejdeš bez rozloučení." napomenul si s šibalským úsměvem. "Kam jen se podělo mé vychování." zakroutila dívka hlavou. Stoupla si na špičky a omotala své ruce kolem chlapcova krku. "Jaké rozloučení by jste si představoval, pane Lupine?" "To nejkrásnější, slečno McGonagallová." naklonil se k ní chlapec. "Jak si přejete, pane." zašeptala dívka těsně u jeho rtů. "Krásko, Remusi, jak můžete vstávat tak brzo?" ozval se chraplavý hlas černovlasého chlapce následovaný zívnutím. Brunetka vyděšeně odskočila od chlapce se zjizvenou tváří, až zády narazila do dveří, coz se neobešlo bez dunité rány. "C-Co se děje?" poslední obyvatel pokoje se rychle posadil a dezorientovaně se rozhlížel kolem sebe. Rychle nahmatal své brýle ležící na nočním stolku.

Když si je nasadil, zaostřil na hnědovlasého chlapce, jež si mnul spánky a dívku, která stála natisknutá na dveřích a mnula si bolavý loket. "Co se stalo?" zeptal se zmateně. Jeho černovlasý kamarád se div nedusil smíchy. "Ha, ha, ha. Velice vtipné, Siriusi." okomentovala chlapcovo chování brunetka. "A dospělé." dodal Remus, který vypadal, jako by svého kamaráda nejradši uškrtil. "Když... Vy..." díky smíchu mu nebylo rozumět. Dvojici Nebelvírů však bylo jasné, že jej pobavila dívčina reakce. "Já půjdu." vzala za kliku a otevřela dveře. "A co to rozloučení?" zeptal se smutně chlapec. Herečka. Dívka se na něj zářivě usmála, opřela se o jeho ramena a vytáhla se na špičky. "Možná příště." zašeptala mu do ucha, načež se odtáhla a vyběhla ze dveří. Jen co se dostala do svého pokoje, plácla sebou do postele.

Neležela ani pět minut, a už byla donucena vstávat. Na jedno z oken ložnice, jíž dívka obývala, ťukala jakási sova. Brunetku otevřela okno a pustila ji dovnitř. "Copak mi neseš?" zeptala se, když se sova usadila na jejím nočním stolku. Sovička upustila dopis, jež měla v zobáčku a trpělivě vyčkávala. Nel si tedy vzala dopis a rozbaljla jej.

Jednou si tu pusu vyberu. S tím počítejte, slečno McGonagallová.

Brunetka se uchechtla. Remus. Popadla brk, inkoust a papír. Napsala rychlou odpověď a vzkaz podala sově. "Zanes jej Remusovi, prosím." požádala sovu. Ta zahoukala, vzala dopis do zobáku a vylétla stále otevřeným oknem. Dívka za ní rychle zavřela a zalezla do své pohodlné postýlky.

Sovička se zatím vrátila do pokoje svého pána. Upustila dopis na postel jednoho z obyvatelů pokoje a vrátila se do své klece. "Díky, Jamesi." usmál se hnědovlásek na svého kamaráda, jemuž sova patřila. "V pohodě, Náměsíčníku." brýlatý chlapec zavřel okno a odporoučel se do koupelny. Remus zvedl psaní ze své postele a rozbalil jej.

Ani by mě nenapadlo myslet si opak, pane Lupine.

_______________________________________

Možná trochu nudnější kapitola, ale někdy je to nutné. 🙁

Kdo si bude stěžovat, dostane pánvičkou! 🍳😚

Děkuji za Vaši podporu, komentáře, hlasy a přečtení. Moc si toho vážím! 💋🤗💖