Cizinka

Kapitola 47: Krásné probuzení

V Nebelvírské věži byl klid. Všichni její obyvatelé stále ještě spali. V ložnici chlapců šestého ročníku, kteří byli známý jako Pobertové, se jako první probudil hnědovlasý chlapec, jehož tvář zdobila jedna velká jizva, která se táhla přes jeho tvář a nos a několik menších jizviček, které byly rozsety po celém jeho obličeji. V jeho náruči spala schoulená brunetka. Spokojeně se zavrtěla a pak poctila onen svět otevřením svých velkých, oříškových očí. Cítila chlapcovo tělesné teplo, které ji hřálo do zad. Přetočila se na druhý bok, aby mohla pohlédnout do chlapcových medových očí. "Ahoj." špitla, když si všimla, že je chlapec také vzhůru. "Ahoj, Nellie." odpověděl ji chraplavým hlasem. "Jak dlouho jsi vzhůru?" "Pár minut." "Aha." usmála se a zakryla si ústa dlaní. Zívla. "Špatně si se vyspala?" strachoval se. "Ale vůbec ne. Jen bych potřebovala zůstat v posteli ještě aspoň den." "Tak to nepůjde, lenochu. Budeme muset už vstávat." oznámil ji. "Proč?" zafňukala a hlouběji se zavrtala do jeho přikrývky. "Je pondělí, musíme na vyučování." oznámil jí chlapec. A opravdu. Hodiny ukazovaly půl sedmé. "Tak fajn." povzdychla si dívka a vymanila se z chlapcova objetí. "Kam jdeš?" podivil se Remus, když zamířila ke dveřím. "Do svého pokoje?" "Proč?" "Potřebuji si dát sprchu." odpověděla. Remus se praštil do čela. "Navíc tam mám tašku s učením." "To mi nedošlo." zamumlal si pro sebe chlapec, zklamaný svou zapomnětlivostí. Nel se na něj slabě usmála. "Tak na snídani." špitla a už zmizela za dveřmi, vedoucími na chodbu.

Ve společenské místnosti se nijak nezdržovala. Nad schody vpadla rovnou do pokoje, který obývala se svými kamarádkami. "Nel!" vrhla se k ní okamžitě záplava černých vlasů. "Kde si byla? Měly jsme hrozný strach." "Potom, co se stalo Lily..." přidala se k Sam Roxy. "Holky." pípla brunetka a pevně své kamarádky objala. "Mně se nic nestane. Lily to schytala jako pomstu za Jamese." "Už to není Potter?" podivila se Sam poněkud nabroušeně. "Měla si ho včera vidět. byl zoufalý." "Viděli jsme ho. Usnul ve společence." "Ach tak." přikývla brunetka a ze skříně si vytáhla uniformu. "Jdu se vysprchovat." oznámila dívkám, když zavírala dveře koupelny. 

Pod proudem teplé vody strávila skoro dvacet minut. Potřebovala to. Cítila se vyčerpaná a zlomená. Stále ještě v ní bublal vztek. Už se nezlobila na Jamese ani na Siriuse. Dokonce se ani nijak zvlášť nezlobila na Reguluse a tu jeho partičku. Ona se zlobila na sebe. Byla zklamaná tím, že Lily neochránila. Vyrazí si na procházku a její kamarádku mezitím napadnout. Lily byla velice silná, to Nel věděla. Už nebyla v ohrožení života a určitě se brzy postaví na nohy. Přesto se ale nedokázala zbavit pocitu viny. Měla tam být. Měla být s ní, když ji Lily potřebovala. Nebyla tam. A teď už to nezmění.

Už oblečená vylezla z koupelny. V pokoji už nikdo nebyl. Připravila si tedy do tašky vše potřebné a vydala se do společenské místnosti, kde už čekaly její kamarádky. "Normálně bych ti vynadala, že ti to trvalo, ale dneska na to nemám sílu." "Kdyby to bylo aspoň znát, tak budiž. Ale ona pořád vypadá jako smrtka." "Díky, Sam. Díky. To mi opravdu zvedlo náladu." protočila nad dívčinou poznámkou očima Nel. "Kde si vůbec byla celou noc?" začala vyzvídat Sam. Na tuhle otázku se brunetce odpovídat nechtělo. Prolezla proto otvorem ven ze společenky a rázovala si to rovnou do jídelny. Po cestě se ztratila svým kamarádkám. Do Velké síně tedy vcházela sama. 

Jako první si všimla černovlasého chlapce, kterému dříve nevěnovala pozornost. To se nyní změnilo. Při pohledu na něj v ní narůstala zlost. Jediné, co ji bránilo v tom, aby se na něj vrhla, byla ruka, kterou jí kdosi stiskl rameno. "Nestojí ti za to, Krasko." "Vážně?" odpověděla ledovým hlasem. "A ty mi za to stojíš?" otočila se prudce a pohledem se zabodla do chlapcových bouřkových očí. "Klidně mě prašť. Máš na to právo." "To máš teda pravdu. Ale kdybych to udělala, musela bych praštit i sebe." povzdychla si. Až teď si uvědomila, jak blízko Sirius stojí. Jeho tvář byla jen kousek od té její. Musel být hodně shrbený, aby jí viděl do očí. Stále jí držel za rameno, takže nemohla ustoupit. Položila mu tedy jednu ruku na hrudník a zatlačila. "Vážně musím?" Ten jeho arogantní úšklebek ji iritoval. "Rozhodně. Běž za nějakou Mrzimorkou nebo Havraspárkou." mrkla na něj a jakmile jí pustil, usadila se k Nebelvírskému stolu vedle Sam. Ani nepostřehla, že její kamarádky už přišli. A nejen ony. Naproti nim seděli Poberti.

"Zajdeme po obědě za Lily?" Roxyin hlas se třásl. Stále se s tím nedokázala vyrovnat. Zbytek nesourodé partičky, která právě mířila na Kouzelné formule, na tom nebyl jinak. Možná až na Petere. Ten se zdál být myšlenkami někde jinde. "Určitě." přikývla Nel. "Potřebuju ji vidět." dodala. "Nemusíš se o ni bát. Když jsme tam večer byly, ještě spala. Navíc madam Pomfreyová říkala, že to nakonec není tak zlé, jak si původně myslela. Prý bude do týdne zase na nohou." "A to si mi nemohla říct už ráno?" pohlédla dotčeně na svou kamarádku. "Zapomněla jsem." pokrčila Sam rameny. "Nellie." Remus s dívkou srovnal krok. "Dobrý?" Brunetka se zhluboka nadechla a vydechla. "Ne. A nebudu, dokud ji neuvidím." přiznala. Remus přikývl. Znal ten pocit. Vždycky, když James, Sirius nebo Peter, leželi na ošetřovně, cítil se stejně. Bez nich nebyl úplný. Poberti byli čtyři. Stejně jako jejich Nebelvírské kamarádky. Čtyři. Jen když byli čtyři, byli úplní. A nezáleželo na tom, jestli se jednalo o dívčí, nebo chlapeckou partu. Nebyli úplní, pokud jeden jejich člen chyběl.