Cizinka

Kapitola 88: Příště? Příště.

Po celé škole pobíhali studenti z jednoho kouta hradu do druhého. Dívky nadšeně debatovaly o plese a dohadovaly se, kterou z nich pozve jejich idol. Chlapci se bavili hraním her, ať už to byl Řachavý Petr nebo famfrpál. Křik a hlasy se nesly celým hradem. Byla tu však dvojice, která se uzavřela do jakési bubliny vlastního světa. Když se dívčiny rty dotkly chlapcových, zaváhala. Najednou už jí to jako tak dobrý nápad nepřišlo. Nevěděla, co má od Remuse očekávat. Nic. Napomenula se v duchu. Pustila chlapcovu tvář a s očima stále zavřenýma, se pokusila odtáhnout. Jakmile to však udělala, kolem pasu se jí omotaly silné paže mladého vlkodlaka. Neodstrčil ji, jak podvědomě očekávala. Naopak. Přitáhl si ji blíž a pevně, přesto jemně, ji k sobě tiskl, jako by se bál, že mu ji někdo z náruče vyrve. Brunetka na chvilku ztuhla. Rychle se však vzpamatovala a chytila chlapce kolem krku. Remus se jemně otíral svými rty o její, jako by byla porcelánová panenka a mohla se při polibku rozpadnout. Nebyl daleko od pravdy.

Když se od sebe odtáhli, obávala se Nel trapného ticha. To ovšem nenastalo. "Předběhla si mě." vytkl jí se smíchem v hlase chlapec. Tomu se Nel zasmála a pokrčila rameny. Nemohla si nevšimnout ruměnců, jež zdobily jeho tváře. "Neměl ses nechat." "Taky, že příště nenechám." To dívku zahřálo u srdce. "Příště?" zeptala se s úsměvem. "Příště." přesvědčil Remus a políbil ji na čelo. "Teď už by jsme ale měli jít." nabídl jí ruku. Dívka se jí s širokým úsměvem chopila. Ten však během několika vteřin zmizel.

Několikrát zamrkala, aby rozehnala slzy a zjistila, kde se nachází tentokrát. Neměla z toho dobrý pocit. Oprávněně. Ne, tohle už znovu ne. "Prosím." zašeptala tiše, než se zhroutila na zelenou trávu vedle zakrváceného těla. Natáhla k němu ruku a v moment, kdy mohla spatřit onu tvář, zavřela oči. Remus měl pravdu. Opakovala si v duchu. Stejně to nezměním.

Ucítila dotyk na rameni. "Nellie." Okamžitě otevřela oči a pevně se k přitiskla k chlapci, jež ji během oné děsivé vidiny schovával ve své náruči. Dívce po tváři stékala osamělá slza. Remus mlčel. Dával jí ten tolik potřebný čas. "Nepodívala jsem se. Zavřela jsem oči." šeptala s hlavou zabořenou do chlapcovi košile. "Chtěla ses podívat?" zeptal se s očekáváním. "Ne." konečně se odhodlala zvednou hlavu. "Nechtěla." "Proč?" "Měl si pravdu. Na tohle se připravit nedá. Akorát bych dopředu panikařila. Znám se." "Můžeš chodit?" "Jo. V pohodě." trochu neochotně od chlapce ustoupila a vykročila směrem, kterým se nacházela jejich kolej.

Chlapec ji se starostlivým pohledem následoval. Dělalo mu to starosti. Nel byla jednou z nejsilnějších osob, kterou měl kdy tu čest potkat. Přesto ji každá vidina a každý sen pošťuchovaly stále blíže k propasti šílenství. Málokterá jasnovidka s takovou mocí, jako měla tato drobná Nebelvírka, dokázala vyrovnat. Chtělo to hodně úsilí ovládnout onu moc a smířit se s tím, že smrt a další strašné věci jsou součástí jejich života mnohem více, než tomu bývá u ostatních lidí. Remus viděl, jak moc se dívka snaží tvářit, že se nic neděje. Jenže ono se dělo. Tohle nebylo nic. Byla to obrovská zodpovědnost a velká tíha, jež Nel nesla na svých ramenou. Nemohl jí od ní ale pomoci. To nedokázal nikdo. Mohl jí však ulehčit tím, že stál po jejím boku a byl jí oporou.

Brunetka kráčela s pohledem upřeným před sebe. Ani jednou se neotočila. Věřila, že ji Remus bude následovat. Nespletla. Když si chlapec uspořádal myšlenky, srovnal s ní krok. Sevřel její drobnou dlaň ve své. Tohle gesto donutilo dívku usmát se. Byl to příslib, že s ním může počítat i do budoucna. Oplatila mu ono gesto stiskem ruky. Potřeboval ujištění stejně, jako ona. Blížili se zlé časy a nikdo z nich na to nebyl připravený.
Ale jak řekl Remus. Na některé věci se připravit nedá...