Cizinka

Kapitola 56: Lilyina starostlivost

Slunce se ještě nestačilo ani ukázat na obloze a na ošetřovně se už probudila jedna ze dvou pacientek. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Procházka. Teplo. Zmatek v hlavě. Nepozornost. Napadení. Ošetřovna. No jistě. Na to, že bylo brzy ráno, jí to myslelo docela rychle. S vypětím sil se posadila. Ztěžka se opřela zády o čelo svého lůžka a zhluboka vydechla. "Elly?" zaslechla dívka tiché zašeptání. "Lily." vydechla, když její oči v šeru rozeznaly smaragdové oči dívčiny kamarádky. "Jak je ti?" "Mně? Jak je tobě? To ty jsi tu ta čerstvě zraněná." uchechtla se zrzavá dívka. "Můžeš chodit?" "Můžu." přitakala poněkud zmateně zrzka. "A nechceš jít ke mně?" Na to dívka už nic neřekla. Vypotala se z přikrývky, třemi kroky překonala vzdálenost mezi jejich lůžky a už se opírala o čelo postele vedle Nel.

Lily chtěla přesně slyšet, co se stalo, když se Nel šla projít po pozemcích. Dívka se tedy dala do vyprávění. "No, pak jsem už nevydržela tu bolest a omdlela. Zbytek už znáš." "Removi si řekla, že si měla hlavu v oblacích. O čem si přemýšlela?" Nel se usmála. "Docela ironie." ušklíbla se. "Myslela si na něj." vydechla Lily. "Prvně na školu, na všechny změny s ní spojené. Na tebe, Sam a Roxy. Na Jamese, Petera a Siriuse. Taky na Teddyho." dala se dívka do vyprávění. "Ale nakonec jsem se vždycky vrátila k němu." povzdychla si. "Máš ho ráda." neptala se. Pouze to konstatovala. "Mám ráda vás všechny." "Víš jak to myslím." šťouchal do dívky loktem zrzka. Brunetce se ze rtů vydralo bolestné zastenání. "Ublížila jsem ti?" "Ne, jen mám celý tělo hrozně citlivý." mávla nad tím rukou Nel a neklidně se zavrtěla. Vůbec se jí nelíbilo, kam Lily svými otázkami směřovala.

Zrzka však potřebovala mít ve všem pořádek,na tak se ptala dál přesto, že si všimla kamarádčiny rozpolcenosti. "Máš ho ráda jinak než ostatní, že?" Brunetka si povzdychla a schovala si tvář do dlaní. "Popravdě?" pohlédla na svou kamarádku skrz prsty. Ta přikývla. "Nevím, Lily. Je to jiné, než to, co cítím třeba k Jamesovi. Nebo co jsem kdy cítila jakýmukoli klukovi. Ale... Jsem z toho všeho zmatená." tvář si znovu schovala do dlaní. Lily ji konejšivě chytila kolem ramen. "Je toho na tebe moc. Nová škola, hodiny, spolužáci. Ještě ses nevyrovnala s jednou nečekanou událostí, co nastala a už se máš vyrovnávat s další. To se prostě nedá zvládnout. Tohle by nezvládl nikdo, Elly. Jsi nejsilnější osoba, jakou jsem kdy poznala. Řekla bych, že i nejvytrvalejší, ale v tom nemůžeš konkurovat Potterovi..." poslední větu si zamumlala spíše pro sebe. Brunetku tím však rozesmála. "Jsi sice silná, Elly, ale ani tak to nemůžeš všechno zvládnout. Rozhodně ne sama." "Tím chceš říct co?" "Musíš o tom mluvit. Vyber si osobu, které věříš a se vším, co tě bude trápit, se jí svěř. Poskytne ti další úhel pohledu na určitou záležitost a třeba ti to pomůže. Už jen ten fakt, že se máš komu svěřit, pomáhá." Nel nemohla jinak, než uznat, že má zrzka pravdu. A taky, že měla.

Pokaždé, když Nel svěřila Removi sebemenší kousek ze své minulosti, uvolnila se. Jako by z ní spadl kousek břemene. Bála se však, že kdyby mu řekla vše zatěžovala by jej zbytečně svými problémy. Bohatě stačilo, že byl prý často nemocný. Navíc, stejně s ním nemohla mluvit ovšem.

Zrzavá dívka se pousmála, jako by věděla, na co její kamarádka myslí. "Když se to bude týkat kluků, máš u mě dveře vždycky otevřené." mrkla na ni a seskočila z její postele. "Kam jdeš?" podivila se brunetka. "Do své postele. Za tři minuty tu bude madam Pomfreyová. Nespletla.

Než se Nel nadála, už dopíjela třetí lektvar. Zvedal se jí žaludek a to měla vypít ještě další tři. Povzdychla si a jeden za druhým je do sebe vyklopila, jako panák ohnivě whisky. Ten by si dala mnohem radši. Sice moc nepila, ale když se slavilo, skleničku si dala ráda.

Ošetřovatelka dívkám podala podrobné informace o jejich zdravotním stavu. Lily měla původně zlomenou ruku, natřený sval v lítku, nalomenou lícní kost a jinak byla samá modřina a škrábanec. Po rankách a podlitinách už nebylo ani stopu. Tvář měla Lily také v pořádku, stejně jako nohu a ruku. Na ošetřovně si ji ovšem madam Pomfreyová hodlala nechat do pátku. Nehodlala riskovat, že si dívka větší námahou zranění obnoví. Potřebovala klid na lůžku a ten by si dívka rozhodně na pokoji v Nebelvírské věži nedopřála.

Nel na tom byla o něco hůře. Když ji přinesli na ošetřovnu, měla zlomenou nohu, zpřelámané kůstky v zápěstí, dvě zlomená žebra, spoustu modřin, drobných ranek a také slabý otřes mozku. Teď už jí naštěstí jen trochu bolela hlava, zápěstí měla ztuhlé, v noze jí trochu škubalo, ale jinak se cítila dobře. A vděčila za to madam Pomfreyové a její péči.

Hodiny na zdi ukazovaly přesně sedm hodin, když se dveře, vedoucí na osetrovnu, otevřely. Stál v nich pohledný hoch, který pohledem okamžitě vyhledal jednu konkrétní osobu. Té se z jeho pohledu rozbušilo srdce. Přišel.  Pomyslela si a sama pro sebe usmála. Jakmile však mladík otevřel ústa a promluvil, rozesmála se. "Ahoj, marode."