Cizinka

Kapitola 161: Neotáčej se

Sobota. Den zápasu. Tác, na němž dívce přinesla madam Pomfreyová jídlo, ležel prázdný na nočním stolku. Dívka zdrceně hleděla z okna, směrem k Famfrpálovému hřišti. "Tak jak vám je, slečno McGonagallová?" "Dobře." povzdychla si dívka. "Nezníte tak." "Jsem jen naštvaná. Nic mi už není a musím tu jen tak ležet. Měla bych být tam." ukázala do dálky. "A ne tady. Mé místo je teď na hřišti po boku Jamese a ostatních. Za patnáct minut, čtrnáct minut, začíná zápas a já tu trčím." "Souhlasím." "Já vím, že bych měla... Cože?" otočila se překvapeně na ošetřovatelku. "Souhlasím s vámi. Proto vám také nesu tohle." položila na dívčinu postel její oblečení s obuví na famfrpál a koště, jež dostala dívka od své tety. "Opravdu?" ujišťovala se dívka. Žena přikývla. "Uvidíme se na zápase. Hodně štěstí." Jen, co žena odešla, dívka se v rychlosti převlékla, obula si boty, popadla koště a vyběhla z oné místnosti, jež navštěvovala častěji, než by si přála.

Na hřiště dorazila akorát, když nastupovali hráči. Proběhla kolem Zmijozelských a zařadila se ke svému týmu. "Nel?" vyvalil oči překvapený James. "Chceš mě nebo Denise?" zeptala se. "Cože?" "Zápas za chvíli začne, Jamesi." mrkla na chlapce. "Můžeš hrát?" "Sama madam Pomfreyová mi přinesla koště a oblečení." odpověděla upřímně. "Fajn. Jsi na své místo. Denisi!" křikl na jednoho z chlapců. "Jo?" "Nehraješ!". "Cože?!" "Naše původní Odrážečka je už v pořádku, takže náhradníka nepotřebujeme." "Tohle ti nedaruju, McGonagallová." "Nevíš s kým si zahráváš." odpověděla klidně dívka. Jakmile Denis opustil hřiště, zápas začal.

Tohle je peklo. Pomyslela si brunetka po deseti minutách s pohledem upřeným na jejich jedinou Střelkyni. Už několikrát do ní narazil Zmijozelský Střelec. Blondýnka se už sotva držela na koštěti. "Siriusi!" křikla brunetka na svého spoluhráče. "Iris dlouho nevydrží!" "Vidím! Ale nic s tím nezmůžu! Mohl bych trefit ji! Ten zmetek se na ní furt lepí! A James na to není o moc líp." ukázal prstem nad sebe, než vší silou poslal Potlouk proti protihráči. Brunetka pohlédla nad sebe. Nebelvírský kapitán kličkoval a uhýbal Regulusovi, jak jen mohl. Marně. Potřeboval se jej zbavit, aby zvýšil své šance na chycení Zlatonky. "Nel!" vykřikla zoufale blondýnka. Znovu do ní narazil Střelec druhého týmu. "Siriusi, až budu před nimi, pošli na mě Potlouk." "Krásko..." "Udělej to!" zavelela, než se plnou rychlostí rozletěla, tak, aby se ocitla Střelcům v cestě. Zastavila se. Střelci od ní byli sotva dvacet metrů. Dívka zahlédla Potlouk, jež na ní odpálil černovlásek. Napřáhla se a poslala jej přímo na Iris ve chvíli, kdy se do ní chystal protihráč narazit. "Prudce nahoru!" křikla Nel. Blondýnka se nad tím ani nezamyslela. Jednoduše dívku poslechla. Prudce vylétla vzhůru. Hráč, který do ní chtěl narazit, tak zkřížil cestu Potlouku, který jej nekompromisně shodil z koštěte.

Brunetka nedostala ani šanci se nadechnout a už na ni křičel naprosto zděšený Sirius. "Co to bylo?!" "Pomohla jsem jí!" "Ohrozila si vás obě!" "Já vím! Jsem si jistá, že mě za to James seřve, ale nejprve mu musíme zachránit zadek." "Jenže jak?" Brunetka se zamyslela. Poznám, když James jen blafuje a když Zlatonku opravdu vidí. Vím, kdy vybere prudké klesání a kdy už mám řvát na profesorku, že je něco špatně. Z jediného jeho pohledu poznám, kdy máme ještě šanci na vítězství, a kdy už ví jistě, že prohrajeme. Vím, jaký pohyb následuje po předchozím. Vybavilo se jí. "Můžeš jej trefit." promluvila, když k Siriusovo doletěla.

"Cože?" zděsil se chlapec. "Můžeš trefit Reguluse tak, že se pokusíš trefit Jamese." "To je riskantní." "Vím jaký pohyb následuje po předchozím. Tohle si řekl. Při tréninku, když už vyšilujeme, že se zabije, ty odpočítáváš vteřiny, kdy to zvedne. Vždycky se trefíš. Víš, co James udělá možná ještě dřív, než to ví on sám." "Můžeš to udělat ty, jako s Iris..." "James mě neuslyší. Má ale dobrý zrak. Všimla jsem si toho, jak kouká na tvé rty a odezírá ten odpočet, když si není jistý. Jsi jeho kompas, Siriusi. A jen ty mu mu můžeš pomoci." Měla pravdu. A Sirius to moc dobře věděl.

Najednou se James spustil střemhlav k zemi. Zmijozelský Chytač jej okamžitě následoval. Držel se po jeho boku a bylo jasné, že šance na chycení Zlatonky jsou vyrovnané. Nebelvír měl však výhodu, kterou Zmijozel přehlédl. Měli chlapce, jež byl bratrem Zmijozelského Chytače a zároveň nejlepším kamarádem mladého Nebelvíra. Nejen, že věděl, co zvládne James. On znal i druhého chlapce. Jen jednomu z nich byl však ochoten pomoci.

Zlatonka se vznášela kousek nad zemí. "Vybere to. Myslím Reguluse. Zvládne to." "Jo, ale ne tak dobře jako James. A i kdyby. Riskni to, Siriusi. Odpočítej to tak, aby se k ní dostal co nejblíž." "Co když se rozmázne?" "Stalo se to někdy, když si počítal?" "Ne." odpověděl chlapec bez zaváhání. "Tak vidíš. Pošlu na tebe Potlouk a ty jej pošleš na Jamese. Kdyby James Zlatonku nestihl chytit, musíme se postarat, že ji nechytí ani Regulus." "Ne." zavrhl chlapec. "Měla bys to být ty. Odpočítám to. Ale Reguluse bys měla trefit ty." Brunetka přikývla. "Můžeme?" "Do toho." S tím se každý rozletěl svým směrem.

Dvacet metrů nad zemí se stalo to, co Nel předvídala. Jeden z Chytačů vyhledal pohledem černovlasého Odrážeče. "Neotáčej se." šeptl chlapec. Chytač přikývl a přidal na rychlosti. "Pět. Čtyři." začal odpočítávat černovlásek. Srdce mu tlouklo až v krku. Nel na tom nebyla jinak. Vyhledala nejbližší Potlouk a napřáhla se. "Tři. Dva." polkl. "Jedna. Teď. Jamesi zvedni to!" zařval a bylo mu jedno, že jeho pokyn slyší i druhý Chytač. Byli sotva čtyři metry nad zemí a chlapec věděl, že víc by jeho kamarád nezvládl. Bylo to teď nebo nikdy.