Cizinka

Kapitola 54: Zůstaň se mnou

Bílá místnost se s přicházejícím večerem zahalila do tmy. Madam Pomfreyová mávla hůlkou a pochodně na stěnách vzplály. Jedna z nich ozářila vyčerpanou tvář šestnáctiletého, Nebelvírského chlapce, který seděl u jednoho z lůžek a v ruce svíral křehkou ručku své kamarádky. Vztek, kterého ho pohltil, když zjistil, že dívčino zranění nebyla jen nešťastná náhoda, už vyprchal. Teď jej ovládal strach. Svíral mu vnitřnosti a zatemňovala mysl. Nedokázal si představit, že by ji ztratil. Nemohl ji ztratit. Znamenala pro něj příliš.

Vyčítal si to. Vyčítal si, že nebyl s ní. Když po vyučování zmizela, vydal se jí hledat nejprve do společenské místnosti a pak do knihovny. Když ji nenašel ani tam, vrátil se do Nebelvírské věže, kam hned po něm přiběhla jedna prvňačka s tím, že jí posílá náš brankář a že se přátelé nějaké šesťáčky mají dostavit na ošetřovnu. Nevěděla, o jakou dívku se jedná, ale Remus v hloubi duše vědět, že jde o jeho oblíbenou brunetku.

Když pak na ošetřovně spatřil její pobledlé a modřinami poseté tělo, přepadla jej bezmoc. Roxy mu uvolnila židli u dívčiny postele. Ani jí nepoděkoval a na židli se posadil. Po nějaké době se její víčka zachvěla a ona otevřela oči. Remusovo srdce poskočilo radostí. Když jim však pověděla, jaký vzkaz měla vyřídit Siriusovi, neovládl se. Ještě teď mu její slova pulzovala v hlavě. "Než jsem omdlela, někdo mi řekla, abych ti vyřídila, Siriusi, že pomsta byla vykonána." Chlapec si povzdychl. Na ní. Byla vykonána na ní. A on s ní nebyl. Tušil to. Tolik se o ni bál, že si dovolil uvěřit Siriusovi, když mu sliboval, že se jí nic nestane. Očividně Remus nebyl jediný, kdo si uvědomil, že i Siriuse mohou zlomit prostřednictvím dívky. Černovlásek si to ovšem nepřipouštěl. Stále si hrál na casanovu Bradavic, ale své pověsti už nedostával. Zval dívky na rande, to ano. Ale nikdy to nedotáhl dokonce. Proč? Na to si nedokázal odpovědět. A v tom byl ten problém. Bál se svých citů a všechny kolem tím ohrožoval. Remusovi bylo ukradené, jestli ohrožoval jeho, Jamese nebo Petera. On by to přežil, na bolest byl zvyklý z úplňků. Peter obvykle nikam nechodil sám. Byl to strašpytel. A co se týkalo Jamese... Těžko říct, jestli by hůř dopadl on, nebo ten, co si na něj dovolil. Hnědovlasého chlapce děsilo, že tím ohrožoval ji.

Zavrtěl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Stále se nemohl zbavit pocitu vinu. "Nemůžeš za to." ozval se dívčí hlas. Remus pohlédl na dívku s ohnivými vlasy, která ležela ve vedlejší posteli. Chlapec se lehce usmál. Lily jej vždycky prokoukla. "Ale ano, můžu. Měl jsem s ní být." "Nemůžeš s ní být čtyřiadvacet hodin denně, Remusi." "Možná bych měl." šeptl. Zrzavá dívka si jej se zájmem a podezřením prohlížela.

Jeho oči těkaly pro brunetčině těle. Vždy se zastavily na tom samém místě. Na jejích zavřených očích. V chlapcově tváři se zračili obavy a zlost. Zlost se na sebe. "Bude v pořádku." promluvila znovu dívka. Chlapec neznatelně přikývl. Nespouštěl oči z Nelliiných víček. Lily už to nemohla vydržet. Vylezla z postele a bosými chodidly se dotkla země. Doťapkala k druhému lůžku. Stoupla si za chlapce a v povzbudivém gestu mu stiskla ramena. "Elly je silná, Reme." "Ale co když ne dost?" hlas se mu třásl. Dívka si všimla slzy, která mu stékala po tváři. Chlapec se ani nenamáhal ji šetřít.

"Slečno Evansová!" pročísl ponurou atmosféru hlas madam Pomfreyové. "Vraťte se okamžitě na své lůžko. A vy, pane Lupine, by jste měl jít." její hlas byl ostrý. Když však spatřila chlapcovi zarudlé oči, v tváři se jí mihlo pochopení. "Slečna McGonagallová se stejně ještě neprobudila. Můžete se tu stavit ráno před vyučováním. Třeba se do té doby něco změní." zněla optimisticky. Chlapec přikývl. Pomalu vstal ze židle. Když se však pokusil odejít, zadržel jej tlak na jeho ruce. Překvapeně se otočil.

Nellie svírala pevně ruku a upírala na něj svá unavená, oříšková očka. "Zůs...." pokusila se promluvit. Očividně měla sucho v krku. "Slečno McGonagallová, konečně!" usmála se na dívku ošetřovatelka a dala jí napít. Dívka ji úsměv opětovala. Oči se jí klížily. Bojovala s únavou, jak jen mohla. "Zůstaň..." podívala se do medových očí hnědovlasého chlapce. "Zůstaň se mnou."