Cizinka

Kapitola 42: Slíbená procházka

Jen, co dívky dojedly svůj oběd, zjevil se u nich světlovlasý chlapec. "Nerad ruším, ale chtěl jsem se zeptat, jestli už můžeme jít. Potřebuju si totiž před večeří dodělat jednu esej a..." "V pohodě. Jasně, půjdeme. Uvidíme se na večeři." věnovala poněkud rozpačitý pohled svým kamarádkám. Roxy se na ni také usmála a Sam na ni provokativně mrkla. Potvora.

Bok po boku spolu kráčeli po pozemcích. Vyprávěli o škole, učitelích, předmětech, o tom, co mají rádi a co ne a o dalších obecných tématech. "Co jste řešily při obědě?" zeptal se po chvilce ticha Teddy. "Co myslíš?" odpověděla dívka otázkou. "Když jste obě krátce po sobě vykřikly." "Jo tohle." ušklíbla se Nel. "No, vsadily jsme se... A ani jedna nebyla nadšená z podmínek té druhé." "A o čem byla ta sázka?" "To se dozvíš příští neděli." odpověděla s tajemným úsměvem. "Hádám, že mi nezbývá, než si počkat." "Jsi opravdu bystrý." ušklíbla se. "No počkej!" Než se Nel nadála, chytl ji Teddy za pas a přehodil si ji přes rameno. "Teddy!" vypískla dívka a hlasitě se rozesmála. "Co blbneš?!" "Jdeme se koupat." "Cože?!"

Ani si nevšimla, že už byli jen pár metrů od jezera. "Teddy počkej! Bude to ledový!" prosila chlapce. "Tak strašný to nebude." "Teddy!" vykřikla, když si chlapec zul boty a vstoupil do vody. "Bojíš se vody?" zeptal se trochu vážnějším hlasem. "Co se stane, když řeknu, že ne?" zeptala se dívka a přimhouřila oči. "Bude legrace." Nel zaúpěla a pak se znovu rozesmála. "Tak do toho." Chlapec se rozzářil a přidal na tempu.

Když už měl chlapec vodu až k hrudníku, zastavil se. "Copak?" otázala se dívka. Chlapec se trošku šibalsky usmál. "Ne!" bylo to poslední, co stačila vykřiknout, než zmizela pod vodní hladinou.

Máchala rukama kolem sebe. Na chvilku ji pohltila jakási do teď nepoznaná panika. Rychle se ale vzpamatovala a několika tempy se přiblížila k hladině. Pár centimetrů pod vodou ji chytly dvě silné paže, které ji vytáhly ven a přitiskly na chlapcův vypracovaný hrudník.

Brunetka mu omotala ruce kolem krku a ještě víc se k němu natiskla. "Dobrý?" šeptl Teddy roztřeseným hlasem. Nel rychle dýchala. "Snad." pípla a schovala si tvář do jeho ramene. "Já myslel, že se vody nebojíš." zněl starostlivě. "Nikdy jsem se jí nebála. Ani teď. Bylo to, jako bych cítila cizí strach. Nebo spíš paniku." po celém těle měla husí kůži. Třásla se a po tváři jí stékala slza. "Elly, promiň. Nechtěl jsem tě takhle vyděsit." "Ta voda není tak studená." zamumlala. "Cože?" "Že není tak studená." uculila se. "Ty jsi mi teda číslo. Ale plavat tě teď nenechám." "To doufám." Teddy se na chvilku zarazil. "Jak to myslíš?" "Můžeš mě ještě chvilku držet?" zaprosila. "Jak dlouho potřebuješ." usmál se a v tiskl jí polibek do mokrých vlasů.

Z vody vylezli až když se Nel začala třást zimou. Teddy ji i sebe kouzlem usušil. Nel si sedla na zem pod jednu rozložitou vrbu. Chtěla si lehnout, pak si ale na něco vzpomněla. "Máme ještě čas nebo už musíme jít?" zeptala se. "Zůstaneme." rozhodl chlapec a posadil se vedle ní. Dívka si ho změřila přísným pohledem. "Kolik je?" "Bude pět." odpověděl chlapec a zády se opřel o onen strom. "Tak to bychom měli jít. Jinak nestihneš tu esej." řekla a začala se zvedat. "Ale no tak. Já si jí napíšu po večeři. Klidně na mě můžeš dohlídnout." nasadil výraz spráskaného psa. Natáhl k dívce ruku a ta se zasmála. "Lenochu." ušklíbla se, chytla se jeho ruky a nechala se stáhnout vedle něj.

Teddy ji objal kolem ramen. "Nic o tobě nevím." "Sam ti určitě něco řekla." usmála se dívka a pohlédla chlapci do očí. "Je ti šestnáct. Tvou tetou je McGonagallová. Jsi z Afriky. Rodiče Bystrozoři. V pátém ročníku se něco stalo. Byla si na tom špatně a tak jsi tady. Toť vše." "Víš, že jsem v Nebelvíru a znáš mé kamarádky." namítla dívka. "Myslím to vážně Elly." Tvářil se tak. Vážně. Chtěl o ní něco vědět. Ona ale nevěděla co říct. Rozhodla se tedy pro nacvičený příběh. "Rodiče před necelým rokem zemřeli. To se stalo. Nebyla to jediná katastrofa toho roku, ale tahle byla největší. Z rodu McGonagallových jsme tak už zbyly jen dvě. Já a teta. Snažila jsem se to zvládnout a školu dochodit v Africe. Nějak jsem to ale psychicky nezvládla a tak jsem tu." "Nel, to je mi líto." chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji na klín. Dívka neprotestovala. "Už je to pryč." zamumlala." "Není." chytl ji za bradu, aby se mu podívala do očí. "Nikdy to nebude pryč. Když mi něco nebudeš chtít říct, tak mi to neříkej. Ale nelži mi, dobře?" "Dobře."