Cizinka

Kapitola 121: Ztratit kus sebe

Byla si jistá, že ať ji v životě čeká cokoli, nic nebude horší než tohle. Nikdo si nezaslouží vidět člověka, kterého miluje, jak jen bezvládně leží a vědět, že mu nemůže pomoci. Ano. Milovala ho. Milovala ho víc, než cokoli na celém světě. Teď už to věděla. Obraz se rozplynul. Nahradila jej opět její rodina, jež stála na jedné straně a její přátelé, jež stáli na straně druhé. Brunetka zmateně pohlédla na hnědovláska, který vypadal naprosto v pořádku. Takže se to teprve stane? Neočekávala odpověď. Proto byla překvapená, když se jí dočkala. Je to jen v tvé hlavě. Měla by sis vybrat. Popohnal ji pisklavý hlas. Tentokrát Nel natáhla ruku k druhé skupince. Vybereš si přátele místo rodiny? Brunetka zavrtěla hlavou. Oni jsou teď má rodina. Pomyslela si a chytila se ruky, jež jí nabízel hnědovlasý chlapec.

Zatímco dívka bojovala sama se sebou, starší žena oblečená ve svém svátečním hábitu přecházela po místnosti sem a tam. Nervózně hleděla na brunetku, jež ležela na zemi a třásla se. Její instinkt jí velel ji obejmout, ale to nemohla. Nijak by jí  tím nepomohla. Musela ji nechat. "Jak dlouho to bude trvat, Albusi?" zeptala se může, jež seděl za svým pracovním stolem, a také hleděl na to klubíčko neštěstí. "Tak dlouho, dokud si nevybere." "Ale ona si vybrala. Říkala, že..." Muž zavrtěl hlavou. "Nezáleží na tom, co si vybrala ona. Záleží na jejím srdci." objasnil ženě situaci a ta se chytila za hlavu. Ten tlak byl nesnesitelný. Doufala, že si Nel vybere tuto dobu. Že si vybere ji a své přátele. Minerva ji potřebovala ve svém životě stejně, jako dívka potřebovala ji. "Budeme muset počkat." ředitel kývl ke křeslu, jež stalo naproti stolu. Žena se na něj tedy posadila. Stále však nespouštěla oči z klepající se dívky.

Nebyla jediná, kdo byl nervózní. Vánoční ples ve Velké síni byl v plném proudu. Avšak skupinka šesti Nebelvírů seděla už od odchodu jedné brunetky u jednoho stolu. I oni cítili, že se něco děje a ani trochu se jim to nelíbilo. Byli mimo dění. Zvláště chlapec se zjizvenou tváří to nesl těžce. Neříkala mu vše, to opravdu ne. Ale zásadnější věci mu vždy sdělila. Tentokrát však ne. Nevěřila mu snad? Remus si byl jist, že tím to není. Z jeho zadumání jej vyrušil hlas zrzky. "Bojím se o ni." "To jsme dva." přikývl hnědovlásek a zahleděl se do stropu. Kde se mi touláš?

Tik, ťak. Tik, ťak. Velká ručička hodin se již po několikáté posunula. Přesně v tu chvíli se drobná brunetka prudce posadila, otevřela oči a zalapala po dechu. Minerva k ní okamžitě přiskočila. "Jak je ti?" strachovala se. Dívka jí pohlédla vyděšeně do očí. "B-Bylo... By-lo t-to..." těžce polkla a zhluboka se nadechla. "Bylo to, jako bych ztratila kus sebe." po tváři se jí skutálela osamělá slza. "Cože?" nechápala žena. "Já..." brunetka netušila, jak to vysvětlit. "Viděla jsem svou noční můru a vidinu zároveň
Stále se opakovaly, pak najednou přestaly a teď..." vzlykla. "Nemůže se to vyplnit... T-To nezvládnu... Já..." Minerva si přitáhla svou neteř do objetí. "Už se to vyplnilo." oznámil jí ředitel klidným hlasem. Dívka k němu zmateně vzhlédla. "Ta vidina předpovídala dnešní večer. Stejně tak, jako ty můry. Co přesně jsi viděla?" zeptal se ředitel. "To, čeho se nejvíce bojím. Pokud by se to stalo... Byla bych nic... On je..." nervózně se kousla do rtu. Profesor se na ni mile usmál. V očích mu hrály ty pověstné jiskřičky.

"Ach ano. Láska. Ta dokáže téměř cokoli. Je to nejmocnější zbraň a lék zároveň." pokýval rozvážně hlavou. "Takže se to nestane?" ujišťovala se dívka. "Nestane." "Proč jsem to viděla?" "Protože sis nechtěla připustit, že sis vybrala tuhle dobu. Kouzlo ti ukázalo, jak by ses cítila, kdybys přišla o to, co je ti nejcennější." "Nechci to zažít. Nikdy. To bych nepřežila." odmítla rázně dívka. "Možná bys za ním měla jít." navrhla Minerva, která už chvíli nepromluvila. "Měla bych mu to říct?" zeptala se. "Myslím, že je tu víc lidí, kteří si zaslouží vysvětlení. Co myslíte, Minervo?" "Máte pravdu, Albusi." přikývla žena a obrátila se na svou neteř. "Pomůžu ti to vysvětlit, dobře?" nabídla jí. Nel se na ni lehce usmála. "To budeš hodná. Ale až zítra odpoledne." "Někteří odjíždí na prázdniny." připomněla jí ředitelka Nebelvírské koleje. "No jo... Tak až vstaneme?" "Dobře. Komu všemu to chceš říct?" "Holkám, Siriusovi, Jamesovi, Teddymu a Removi... Jinak nikomu." odpověděla Nel a po boku vysoké profesorky opustila pracovnu ředitele.

Na chodbě na krátký okamžik zastavila, aby mohla obejmout svou tetu. "Smím si nechat tvé příjmení?" zeptala se. "Přímo musíš. Můžeš ho vyměnit jen a pouze za jedno." Dívka povytáhla obočí. "Lupinová." zasmála se pobaveně profesorka a Nel s ní. "To je ještě daleko." uchechtla se brunetka. Žena se na ní povzbudivě usmála. "Vzdala ses doby, ve které ses narodila, své rodiny, lidí, jež si tam znala... Zahodila si spoustu věcí pro lásku. Tak o ní teď nepochybuj." "Nejde o lásku. Jde o tu jeho paličatost." To ženu rozesmálo. "Co je?" podivila se dívka. "Nic, jen... Ty se tu rozčiluješ nad jeho tvrdohlavostí a sama nejsi jiná." Na tohle neměla brunetka říct. Bylo to tak. Normálně by si hrála na uraženou, ale teď to nechala plavat. Musela se zabývat důležitějšími věcmi. Jako například tím, co Remusovi řekne, až ho uvidí...

_______________________________________

Nek si vybrala. Zvolila si to, bez čeho by nedokázala žít.
💋🤗💖