Cizinka

Kapitola 16: Naštvaná Lily

Ráno se Nel probudila brzy. Z prvního dne byla poněkud nervózní. Zaplula do koupelny, provedla hygienu, oblékla si uniformu, rozčesala své hnědé vlasy. Vzpomínala na časy, kdy je měla dlouhé do půlky zad. Teď dosahovaly sotva k ramenům. Stále však byli jemné a na dotek sametové. Dorostou. Tohle ji překvapilo. Přála si, aby byly zase tak dlouhé. Kevin si rád hrával s jejími vlasy, stále jí je zaplétal. Pokaždé, když si je po jeho smrti zaplétala, neubránila se bolestným vzpomínkám. Ty byly nežádoucí. Zavrtěla hlavou, aby si pročistila mysl. Upravila si kravatu, na rty si nanesla třešňový lesk a oči zvýraznila řasenkou. Když byla spokojená, opustila koupelnu. Tak tiše, jak to jen šlo, opustila pokoj. Nechtěla vzbudit holky. Bylo něco málo po páté, takže mohly ještě dvě hodiny spát. Rozhodla se proto na ně počkat ve společenské místnosti.

K jejímu překvapení v krbu plápolal oheň. Zamířila k němu s úmyslem usadit se v jednom z křesel. Když tak chtěla udělat, všimla si pohybu na jedné z pohovek. Polekaně uskočila a zamířila na dané místo hůlkou. "Nellie." oslovil ji rozespale nějaký chlapec. Podle toho, jak ji oslovil, jí bylo jasné, o koho se jedná. "Reme." vydechla. "Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit." "A já tě nechtěl vyděsit." Nel si v tom šeru všimla, že ukazuje na její ruku. No jistě. Stále na něj ještě mířila svou hůlkou. Rychle ji zastrčila do hábitu.

"Proč nesmíš u vás v pokoji?" zeptala se překvapeně. "Sirius měl návštěvu. Ale poněkud krátkou. Jenže mně se nechtělo vstávat, tak jsem si ještě chvilku četl a..." "Usnul si." doplnila jej dívka. "Ano." přitakal. Nastalo ticho. Nel nervózně postávala poblíž krbu a Remus se zase vrtěl na pohovce. Nakonec se posadil. "Nellie?" "Jo?" "Budeš tam pořád tak stát?" v jeho hlase bylo znát pobavení. Nel protočila očima a zamířila k nejbližšímu křeslu. "Nechceš jít ke mně?" třásl se mu hlas. A kdo je nervózní teď? "Proč ne."

Posadila se vedle něj. Konečně mu viděla do tváře. "Merline..." ruka jí vystřelila k jeho čelu. "Jsi úplně bledý." Chlapec si povzdychl. "Je ti zle?" "Je mi jen trochu zima. Navíc jsem se na té sedačce moc nevyspal." vysvětlil. Nel přikývla. Jemně ho pohladila po tváři. Čekala, že uhne. To se však nestalo. Ba naopak. Opřel se do její dlaně a užíval si její dotyk.
Nel se k němu o kousek přišoupla. Rem nic nenamítal, jen se jí díval do očí. Tvář mu ozařovalo světlo, jež vydával oheň v krbu. "Je ti hodně špatně?" z jejího hlasu byla slyšet starost. "Když jsi tu se mnou, tak je to lepší." Sám nevěděl, proč to řekl. Ani jeden z nich to však nehodlal rozebírat. Remus si znovu lehl a zavřel oči. Nel neodolala a pohladila ho po vlasech. Remusova ruka se vymrštila a chytla tu její. Jemně ji stáhl k sobě. Tomu se Nel zasmála. Položila si hlavu na jeho hruď a pozorovala jeho tvář. Spokojeně se usmíval. Do tváří se mu trochu vrátila barva, což dívku potěšilo. Brzy začal tiše oddychovat. Nel ho trošku litovala. Takhle pohovka byla skutečně nepohodlná. Ležela tu chvíli a už byla celá rozlámaná. Naposledy se podívala na jeho tvář, než rukou nahmatala knihu, u níž Remus poprvé usnul. Nalistovala první stránku a ponořila se do děje.

Netušila, kolik času uplynulo,když se to společenské místnosti vřítila vyděšená Lily. "Uklidni se." Sam akorát sbíhala schody a hlasitě u toho zívala. "Určitě je v pořádku." "Nezná to tu! Mohla se ztratit! U Merlina! Co když potkala nějakého Zmijozeláka?!" teď už Lily křičela. "Lily!" sykla Nel. "Ellie!" "Nekřič." sykla znovu dívka. Zrzka přišla blíž, až konečně spatřila spícího chlapce. Objímal Nel kolem pasu a spokojeně oddychoval. Dívka ležela stulená na jeho hrudi a v ruce držela zrzce povědomou knihu. "Tu jsem mu doporučila já." řekla to první, co ji napadlo. "Já vím."

Teď už k páru na pohovce dorazila i rozespalá blondýnka. "Vidíš! Dýchá, žije, nic jí není..." najednou se zarazila. "U Merlina, to je Remus?" "Ano. Neumíš šeptat? Vzbudíš ho." okřikla dívku šeptem Nel. "Stejně musí vstávat. Je něco málo po sedmé." Lily zněla posmutněle. A ještě aby ne. Byla ráda, že si k sobě Remus někoho pustil. Konečně. "Tak dobře." svolila brunetka a odložila stranou knihu.
"Reme?" oslovila chlapce. Bez odpovědi. "Reme, musíš vstávat." zkusila to znovu. Nic. "Reme, zaspíš první školní den." to už zabralo. Chlapec se prudce zvedl a drobnou brunetku vytáhl sebou. Ocitla se tak na jeho klíně. "Dobré ráno." zašeptal sladce a rozespale zároveň. "Dobré." odpověděla  a kdo ví proč, jí zčervenaly tváře. Chvilku si jen hleděli do očí. Nepotřebovali slova. Užívali si přítomnost toho druhého. "Musím se jít namalovat." To vrátilo mladé kouzelníky do reality. Nel vyskočila na nohy. Zvedla knížku ze stolku, na který ji odložila a podala ji chlapci. "Snad nevadí, že jsem si jí půjčila." šeptla trochu provinile. "Ale vůbec ne. Promiň, nechápu, jak jsem mohl usnout." "Neomlouvej se, byl si vyčerpanej. Chápu to." mrkla na něj. Moc dobře si uvědomovala Lilyinu přítomnost.

"Snídaně nebo jdeme ještě do pokoje?" zeptala se své nové, zrzavé kamarádky. "Snídaně. Pro věci si dojdeme potom. Stejně ještě nemáme rozvrh." "A ten dostaneme kdy?" zeptala se Nel. Moc dobře věděla, že ho obdrží právě na snídani. "U jídla." promluvil chlapec za ní. "To jídlo zní dobře." ušklíbla se Nel. Remus přikývl. "Uvidíme se tam. Musím ještě vzbudit kluky." "Pozdravuj Jamese!" křikla za ním Nel. "A zbytek ne?" "Petera můžeš taky, ale nemyslím si, že si pamatuje, kdo jsem." "A Siriuse?" povytáhl Remus obočí. Žárlíš? "Ne, toho ne. Akorát by mu to dalo falešnou naději." odpověděla upřímně. To chlapce evidentně potěšilo a s úsměvem na tváři jí zmizel z dohledu.

Nel se s hlasitým povzdechem otočila na Lily. Zrzavá dívka se tvářila naštvaně. Opravdu hodně naštvaně. Nejhorší ale bylo to, že mlčela. "Tak už něco řekni, prosím. Cokoli. Klidně mi jednu vraz, ale hlavně už něco udělej." Zrzka svraštila obočí. A pak se stalo něco, co brunetka ani v nejmenším neočekávala. Lily se usmála a pevně ji objala.