Cizinka

Kapitola 59: Střípek minulosti

Jakmile otevřela oči, všechny obavy ji opustily. Její tělo zaplavil ten hřejivý pocit volnosti. Když byla ve vzduchu, byla svobodná. Odpoutala se od všech starostí, od všeho, co ji trápilo. Když letěla, existovala jen ona a její koště. Výkrut. Prudká zatáčka. Rychle stoupala a hned zase klesala. Přeletěla přes školní pozemky až na Famfrpálové hřiště. Obletěla několik kol a pak přidala na rychlosti.

Chtěla cítit vítr ve vlasech. To vzrušení. Potřebovala se od všeho odpoutat. Nechat všechno za sebou. Tohle byla její chvíle. Chvíle, kterou měla jen pro sebe. Cítila na sobě pohledy lidí. Ignorovala je. Teď byla sama sebou a nic jiného neexistovala. Nic jiného ji nezajímalo. No, možná ne tak docela. Když prolétávala nad tribunou, setkala se s pohledem medových očí. Spatřila v nich radost a hrdost. Srdce se jí rozbušilo neskutečnou rychlostí. Obletěla ještě jedno kolečko a pak se snesla na tribunu, přímo před chlapce s medovýma očima.

Jen tak tam stál. Spokojeně se usmíval. "Tohle sem potřebovala." "Já vím." přikývl chlapec. "Ale dlouho ti jen tohle stačit nebude." Věděla, co tím myslí. Nemýlil se. Jen obyčejné létání jí nestačí. Ona potřebuje to vzrušení ze hry. "Ještě na to nejsem připravená." "Tohle není o hře." nadhodil chlapec a znovu se trefil přímo do černého. "Ne, není to o hře." přitakala. "Potřebuješ věřit." "Potřebuji mnohem víc." Chlapec přikývl. Chápal to. Její život se za poslední rok obrátil naruby a ona s tím nemohla nic udělat. Musela to přijmout, smířit se s tím. Nikdo se jí na nic neptal. Nedostala na výběr. Ztratila důvěru v lidi. A teď ji zase musela získat zpět. 

Hleděl jí přímo do očí a hledal v nich odpovědi na své otázky. Když je nenašel tam, začal se ptát. "Je tak těžké někomu věřit?" "Je těžké věřit jemu." odpověděla okamžitě. "Pak bys měla zkusit post Střelkyně. Není to sice ono, ale začínala si tak. A to je přeci to, co teď potřebuješ. Začít znovu." Znělo to logicky. Přesto to dívka musela zamítnout. "Bez důvěry nemůžu hrát na jakékoli pozici, Reme. Potřebuju mít jistotu, že mě někdo bude bránit, až na mě poletí Potlouk." "Nikdy nebudeš mít jistotu, že se ti nic nestane. Ani když budeš stát nohama na pevné zemi." snažil se ji přesvědčit chlapec. Ona se však nedala. Přistoupila k němu. Když stála těsně u něj, hrdě zvedla hlavu. "Tak proč ji mám, když stojím po tvém boku?" zeptala se s vážným výrazem. Ramus překvapeně otevřel pusu. "Věříš mi?" zeptal se poněkud zaskočeně. Dívka se na něj usmála. "Od chvíle, co jsem tě poznala." zašeptala. Do tváří se jí nahrnula krev. Byla to pravda. Jakmile vstoupil do onoho kupé, něco jí říkalo, že jeho se bát nemusí. Věřila, že on by jí nikdy neublížil. Alespoň ne úmyslně. Záleželo jí na něm a cítila, že i jemu záleží na ní. Netušila sice, jak moc, ale to ji prozatím netrápilo. "Nechápu to." promluvil chlapec. "Tak to jsme dva." Remus zmateně zamrkal. Tohle pro něj bylo nové. "Možná bys mi neměla věřit." vypadlo z něj. "Já vím." přikývla. "Možná toho jednou budu litovat." usmála se. "Ale na tom nesejde. Lituju spousty věcí. Jedna další se tam ztratí." Chlapec nemohl uvěřit svým uším. "Také ti věřím, Nellie." "Možná bys neměl." "Já vím. Ale nelituji toho." Dívka se sladce usmála. "Proletíme se?"

Nedokázala se ubránit smíchu, když spatřila Remusův zařažený výraz. "T-To asi nepůjde." "Pročpak?" provokovala. "J-Já... Bojím se výšek." Dívce spadla brada. "To jako fakt?" Přikývl. "A-Aha. Promiň, Reme." "V pořádku." "Nečekala jsem to. Myslela jsem si, že..." "Že když kluci hrají Famfrpál, umím to i já." "Tak nějak." "Hodiny létání jsem vždycky nějak přetrpěl. Ale pokud to alespoň trošku jde, vyhýbám se létání obloukem. Ostatně jako Peter. Oba jsme raději na zemi, než ve vzduchu." usmál se. Dívka nad ním zavrtěla hlavou. Jeden pramen vlasů jí spadl do obličeje. Chlapec bojoval s nutkáním jej odhrnout. Nakonec to vzal. Chytl pramínek jejích světle hnědých vlasů mezi prsty a zastrčil jí jej za ucho. "Děkuju." špitla dívka a spokojeně přivřela oči, když ucítila jeho prsty na své tváři. Překvapeně otevřela oči, když ji chlapec přejel prstem po právem koutku úst.

"Od čeho je ta jizva?" zeptal se se zájmem. "Měla jsem rozseklý ret z Famfrpálu. Nešla jsem s tím na ošetřovnu. Proč taky, no ne? Jenže se mi tam dostala infekce, takže jsem tam s tím nakonec stejně musela. Ošetřovatelka se sice snažila, ale jizvě už zabránit nedokázala." pokrčila dívka rameny. "Nevadí mi to. Je to jen jedna z mnoha vad na kráse." mávla nad tím rukou. "Ne, není." odporoval jí chlapec. "Je to jedna z věcí, která tě dělá jedinečnou. Jako ta vráska, co se ti vytvoří na čele pokaždé, když se začneš smát od srdce. Nebo ta piha na levé klíční kosti a její věrná kopie na druhé straně. Každý ten drobný detail tě dělá tím, kým jsi." "A kým jsem?" zeptala se a o kousek se k němu přiblížila. "Nejstatečnějším člověkem, jakého jsem kdy poznal." "Pleteš se Remusi." špitla. Před očima jí totiž běželo něco, čemu mohla jen těžko uvěřit. Věděla však, že je to pravda. Vždyť ve své době znala jeho syna. Nechápala, jak je možné, že jí zrovna tohle uniklo. Remus nebyl jen obyčejný čaroděj. Věděla, že by ji to mělo vyděsit. Jenže se stal pravý opak. Ona jej pro to měla ještě radši než doposud. "V tomhle mě překonáváš."

Nedokázala si ani představit to, čím si chlapec pravidelně procházel. Toužila se ho na to zeptat. Věděla však, že to udělat nemůže. Ptal by se. Chtěl by vědět, jak na to přišla. A ona mu nechtěla lhát. Nemohla mu říct, že viděla část jeho života. Nemohla mu říct, že není obyčejná čarodějka. Mohlo by ho to vyděsit. Co si to nalháváš? Zlobila se na sebe. Pravda byla taková, že to byla ona, kdo se bál. Bála se svých schopností. Bála se sama sebe. A fakt, že chlapec, stojící naproti ní, není obyčejný čaroděj, ji nijak neznepokojoval. Byl jiný. A co na tom bylo špatného? Nevybral si to. Nestál o to. A přesto se to stalo. Přesto byl jiný. Byl vlkodlak.