Cizinka

Kapitola 120: Noční můry a vidiny se plní

Chvilku se nic nedělo. Jakmile však velká ručička hodin přeskočila o poslední kousíček a ukázala přesně půlnoc, dívka se zhroutila k zemi. Nebyla schopna vnímat nic, než bolest jež pociťovala. Znala ji. Věděla naprosto přesně, o jakou bolest se jedná. Šlo o ztrátu milovaného člověka. Tato psychická bolest je kolikrát horší než na fyzická. Nel se jí kdysi nechala pohltit. Teď už to však dopustit nehodlala. Před očima jí běžely vzpomínky jako na filmovém plátně, jež mají mudlové. Ať šlo o šťastnou či veselou vzpomínku, všechny měly svůj význam.

Hrála si na písku se svým bratrem a maminkou. Poklepala na kyblíček a ten se na malý okamžik vznesl. To bylo poprvé, co se její schopnosti projevily. O pár let později se zastavila uprostřed davu lidí v Příčné ulici. Tehdy jí zčernalo před očima. Po chvíli spatřila svého bratra, jak jí tajně chodí na bonbóny, jež měla schované pod postelí. To byla její první vidina. Naštěstí měla po svém boku úžasnou jasnovidku a babičku v jednom. Vysvětlila jí, co se to s ní děje a proč to tak je. Snažila se jí ukázat ty světlé stránky. Učila ji mít se ráda takovou, jaká je. Se vším všudy. K tomu by ovšem musela přijmout i svou moc a to dívka nedokázala. Následovala vzpomínka na odjezd do Bradavic. Zařazení do Nebelvíru, které trvalo neobvykle dlouho, jako by nikam nepatřila. Ona ovšem patřila do každé z kolejí. Byla přátelská, veselá, odvážná, inteligentní, chytrá, zvědavá, ale také ambiciózní. Měla světlé i tmavé stránky, jako každý z nás.

Vzpomínky ji zavedly k jejímu prvnímu letu na koštěti, famfrpálovému zápasu, nepovedené hodině lektvarů, na školní pozemky společně s nejstarším vnukem Jamese a Liy, jejím bratrem a pár dalšími Nebelvíry. Pak už začalo to horší. Kevinova smrt, probdělé noci, strach ze samoty, žádný úsměv, jen samá samota, kterou si dívka dobrovolně vybrala. Přetvařování, nechuť k jídlu, hubnutí, ztráta fyzičky, svalů a také naděje. Naděje, že může být lépe.

Nakonec přišla záchrana. Objevilo se světlo. Světlo v podobě lepších zítřků. Probudila se totiž v cizím době, jež patřil ženě, která ji přijala za svou neteř. Následovala návštěva Příčné ulice, první setkání se Siriusem, příchod tří chlapců do jejího kupé. Zařazení do Nebelvíru, nové kamarádky, procházky s Remem, povídání do ranních hodin s jejími spolubydlícími, párty, čas strávený v knihovně, polibky a doteky jednoho a toho samého chlapce. Na chvíli byla tma. Najednou se před dívkou zhmotnilo několik postav.

Její rodina stála naproti ní vlevo a její přátelé vpravo. Vyber si. Zaslechla pisklavý hlásek ve své hlavě. A ona si vybrala. Vybrala si svou rodinu. Natáhla ruku ke své matce. Znovu tma. Už si začínala myslet, že je konec a ona se vrátila do své doby. Tak moc se mýlila. Ocitla se tam, kam už doufala, že se nikdy nevrátí. Ve své noční můře.

Hnědé vlasy za ní vlály. Její tvář byla za svitu měsíce ještě bledší než obvykle. Tváře měla mokré, oči zarudlé a zalité slzami. Dech měla z dlouhého běhu zrychlený. Bílé šaty, jež na sobě měla oblečené, měla potrhané a od krve. Hnala se lesem. Stále hlouběji a hlouběji. Bodalo ji u srdce. Zastavila se však až před loukou plnou květin, které vydávaly slabou záři. Nikdy dříve si nedokázala vybavit, kde už je viděla. Teď si však vzpomněla. Zapovězený les. Při školním trestu. Opravdu. Víc se nad tím nepozastavovala. Těžce oddechovala. Snažila se zpomalit svůj srdeční tep. Bála se toho, co spatří, až vstoupí na onu louku. A bála se oprávněně. "Ellie?" zaslechla z dálky povědomý hlas. Patřil ženě, jíž oslovovala jako svou tetu a brala ji jako druhou matku. "Elly." Zatímco ji Minerva volal, brunetka se snažila nepanikařit. Cítila šílený strach, který ji ovládal. Tušila, že teď už tomu tak snadno neunikne.

Nejrychleji, jak jí to její vyčerpané tělo dovolilo, se rozběhla doprostřed louky. Zastavila se kousek od místa, kde nekvetla ani jedna květina. Pohlédla na lidské tělo, které k ní leželo zády. Něco tady nehrálo. Něco bylo špatně. Hodně špatně. Stačil jeden jediný pohled, aby jí došlo, co se jí na tom nelíbí. Znala ho. Věděla, že je jí onen chlapec blízký. Podlomila se jí kolena a ona se zhroutila vedle chlapce. Natáhla k němu svou rozklepanou ruku. Chytila jej za rameno, zavřela oči a zatáhla. Tentokrát, když oči otevřela, nacházela se stále na louce uprostřed lesa. Pohlédla na chlapce. Nyní měla možnost podívat se na jeho tvář. Spatřila pleť bledší, než jako míval chlapec obvykle. Ale hlavně pro něj tak moc typické jizvy a nyní již mrtvolné oči medové barvy.