Cizinka

Kapitola 139: Nedočkavá Eleanor

Čas letí rychle. Zvlášť, když máte po boku člověka, se kterým se nenudíte. A pokud jste drobná brunetka z Nebelvíru a vaši přátelé jsou Poberti, ani se nestačíte rozkoukat, a dny, jež zbývají do Silvestru, vám utečou jako voda. Dívka nestačila ani mrknout a už stála na nádraží v Prasinkách s lízátkem v ruce a nedočkavě podupávala nohou.

"Trvá to." postěžovala si trojici chlapců, jež stála za ní. "Mají tu být za pět minut. Musíš vydržet." odpověděl jí trpělivě hnědovlasý Poberta. "Ale já už se nudím." namítla dívka. Chlapec to raději nijak nekomentoval. Černovlasý chlapec se samolibým úsměvem se uchechtl. "Vážně? Náměsíčníku, vůbec ti to nezávidím. Ona je jak malý dítě. Hak s tímhle chceš jednou žít?" utahoval si ze svého kamaráda. Dívka se něj pouze dotčeně otočila. "Úplně normálně, Siriusi. Sdílím pokoj s třemi přerostlými dětmi už od prvního ročníku. Myslím, že jedno zvládnu." odpověděl s naprosto vážnou tváří Remus, načež objal kolem pasu nedočkavou dívku. Ta jej chytla za zápěstí a pohlédla na jeho hodinky. "Už tu měli být." oznámila poněkud podrážděně. Musela čekat už několik dní. Nebylo to sice žádné utrpení, právě naopak. Přesto už se jí však čekat nechtělo. Obvykle byla trpělivá. Tentokrát však ne. Vše má své hranice. Nervózně se pohupovala na patách, když Remus ukázal směrem, ze kterého se k nim blížil červený vlak. Konečně.

Dveře vlaku se otevřely. Brunetka si prohlížela každého, kdo z onoho vlaku vystoupil. Přímo zoufale se snažila najít své kamarádky. Hned, jakmile spatřila hřívu ohnivých vlasů, vytrhla se ze sevření rukou hnědovlasého chlapce a rozběhla se směrem, kde ji zahlédla. "Lily!" vykřikla těsně předtím, než se své kamarádce vrhla kolem krku. "Merline! Ahoj, Elly." zasmála se pobaveně zrzka a stiskla dívku v objetí. "Chyběla si mi." usmála se, odtáhla se od dívky a pohlédla za ni. "Všechny jste mi chyběly." opravila se, když si všimla ukřivděného výrazu blondýnky, jež byla na poměrně chladné počasí poněkud nevhodně oblečena. Krátká sukýnka a slabý kabátek ji nemohly před zimou nijak ochránit. Nel se při pohledu na ni oklepala. "Zmrzneš." Blondýnka její poznámku odmávka rukou. "Nemudrcuj a radši mě pojď obejmout." ušklíbla se.

Brunetka jí s širokým úsměvem vyhověla. Hned po ní objala poslední ze svých kamarádek a společně s nimi se rozešla k Pobertům, kteří už byli taktéž v plném počtu. "Ahoj, Petere." usmála se Nel na obtloustlého chlapce. "Jaké byly prázdniny?" Oslovený Poberta na ni pouze bázlivě hleděl. "Slyšel si mě, Petere? Ptala jsem se, jaké byly prázdniny?" zopakovala mile svou otázku. Odpovědi se jí však nedostalo. Brunetka si povzdychla. "Tak nic. Zapomeň na to." vzdala to a v čele skupinky vyrazila po cestě k Bradavickému hradu.

Během chvilky ji dohnal jeden z Pobertů. "Nic si z toho nedělej. Je to Peter." pokusil se dívku povzbudit, jelikož si nemohl nevšimnout, že její nálada poklesla na bod mrazu. "O to nejde." "Co se tedy děje, Nellie?" zeptal se zmateně. "Pamatuješ, jak jsem viděla budoucnost vás všech?" Chlapec přikývl. Začínal se bát. "To se děje, Reme." "Stále se bojíš své moci?" zeptal se zklamaně. Doufal, že tohle už mají za sebou. Že to už překonali. A také, že ano. Alespoň z části. Teď šlo o něco jiného. O něco důležitější. Vážnějšího. "To je teď to poslední, čeho se bojím, Remusi." pípla, a jak už bylo jejím zvykem, kousla se do rtu. "Čeho se tedy bojíš?" "Toho, co nás čeká." zastavila a chlapec následoval jejího příkladu. Pohlédl do jejích oříškových očích a to jediné, co v nich mohl spatřit byla hrůza. Hrůza, jíž vyvolala vzpomínka na zradu, jež měl mít v její vidině na svědomí chlapcův obtloustlý kamarád. "Bojím se budoucnosti, Reme. Protože ať se stane cokoli, bude to moje vina."