Cizinka

Kapitola 92: Napadení Smrtijedy

Před pokojem s cedulkou, jež oznamovala jména jeho obyvatelů, se zastavila. Přišlo jí neslušné vejít bez povolení. Zůstala tedy stát a čekala na Pobertu, jež se objevil po pár vteřinách. K jejímu překvapení se i Remus zastavil. Pobaveně si brunetku prohlížel. Pohupovala se na patách a nervózně se kousala do rtu. "Proč nejdeš dál?" "Není to můj pokoj." pokročila rameny. Nad tím chlapec protočil očima. Jak může být někdo tak rozkošný a nebezpečný zároveň? Zároveň ne. Jen o úplňku.

Remus vzal za kliku a dveře otevřel. "Dáma první." pokynul brunetce. Ta neváhala a hned se protáhla do pokoje. "Můžu?" zeptala se, když Remus zavřel dveře. Aniž by jí odpověděl, chytil si za ruku a dovedl ke své posteli. Zády opřel o pelest postele, zatímco brunetka se posadila naproti němu do tureckého sedu. "Tohle asi nebude správný význam odpočinku." "Nebudu pořád jen ležet, Reme. Tohle bohatě stačí. Není to žádná náročná aktivita." mávla nad jeho poznámkou ledabyle rukou. "Co budu dělat, až se ta vidina naplní?" tahle otázka ji trápila už delší dobu. "Ty? Snad my, ne?" "Dobře. Co teda budeme dělat my?" "To budeme řešit, až se to stane." vzal brunetčinu ruku do své. Prsty jí přejížděl po kloubech. "Nějak se s tím popereme dobře?" "Nezvládnu to. Pokud ten kluk, ať je to kdokoli, bude mrtvý, nevyrovnám se s tím." "Vídáš ho tak každou noc." "Jenže to není doopravdy." "Nebude to poslední mrtvý, kterého uvidíš, Nellie." "Ani první." hlesla dívka a tvrdě se kousla do rtu.

Na jazyku ucítila tu nepříjemnou pachuť krve. "Cože?" třásl se mu hlas. Vypadal zděšeně. "Je to už rok a věř mi. S tím pohledem se nikdy nesmířím. Stále vidím ty jeho oříškové oči, jež byly nepřítomné. Bez jediné známky života..." "Tvůj bratr?" Přikývla. "Nikdy si mi neřekla, jak zemřel." nepředpokládal, že by se to mělo změnit právě teď. Ale změnilo. "Napadli nás Smrtijedi." Jedni z posledních. "Šlo o pomstu babičce. Měla jsem to odnést já." "A tvůj bratr?" "Když na mě jeden z nich vyslal Smrtící kletbu, Kevin skočil přede mě. Měla jsem to být já. Ne on..." po tváři se jí kutálely slané slzy. Hnědovlásek si ji přitáhl do objetí. Omotal kolem ní své paže, jako by ji chtěl ochránit před vším špatným, co na tomto světě existovalo. To ale nemohl. Toho největšího nepřítele si nesla celým životem sebou. Být nepřítelem sama sobě je hodně nebezpečná bitva. Je to bitva bez vítěze.

Hladil ji po zádech a šeptal slova útěchy. Nepomáhalo to. Obával se však, že víc udělat nemůže. "Měla jsem to být já." zašeptala brunetka tiše. "Ne." odporoval ji chlapec. Chytl ji za bradu a ona mu tak byla nucena pohlédnout do očí. Do těch medových očích, v nichž se pokaždé ztratila. A tato chvíle nebyla výjimkou. "Neměla si to být ty, dobře? Nikdo nenutil Kevina, aby tě zachránil. Tvůj bratr tě měl rád a očividně chtěl, aby si žila dál. Proto se za tebe obětoval. Vzdal se svého života pro ten tvůj." Nel zvedla ruku k jeho tváři. Jemně mi přejížděla po konturách obličeje. "Rozhodl se tě zachránit. Dokaž mu, a také sobě, že to za to stálo. Nepromarni život jen proto, že si toho nepřijdeš hodna." Tohle slyšela už tolikrát. Bylo to však poprvé, co to pro ni něco znamenalo. Poprvé to mělo nějakou váhu. "Bolí to." "Já vím. A vždycky to bolet bude." "Ale nejsem na to sama, že?" "Nikdy na to nebudeš sama." sklonil se k ní s úmyslem ji políbit na čelo. To dívce však nestačilo. Proto jej chytila za tvář a přitáhla si jej do něžného polibku.