Cizinka

Kapitola 45: Každý má slabinu

Do Společenské místnosti Nel doběhla naprosto rudá. Měla chuť vraždit. Jelikož už skončila večeře, byla tu spousta lidí. Ten, kterého chtěla najít, stál u krbu obklopen svými přáteli. Dívka se zhluboka nadechla. "Pottere!" vykřikla, chytla brýlatého chlapce pod krkem a přitiskla jej ke zdi. "Ell..." zachroptěl přidušeně. "Jak si mohl?!" "J-Já nechtěl..." "Nechtěl?!" křičela na něj. "Nechtěl si šikanovat Snapea?! Nechtěl si, aby se ho zastala? Je to Lily, zatraceně! Co si čekal?!" "A-Ale za tohle..." "Kdyby nebyla rozhozená tím, co ten idiot řekl, nikdy by se to nestalo! Neměli by na ni! Kdyby si jich včas všimla, nedopadla by takhle! Sam přišla sotva o dvě minuty dýl! Ani nestačila nevytáhnout hůlku!" po tvářích jí stékaly horké slzy. "Mohlo to být horší! Kdyby Sam nepřišla v čas..." dívce se zlomil hlas. Podlomila se jí kolena. Kdyby nebylo Poberty s medovýma očima, zhroutila by se na zem. "Nellie." šeptl jí do ucha. "Nesahej na mě!" vyškubla se mu z náruče. "Nechal si je být. Nechal si je to udělat a podívej se, jak to dopadlo!" "Krásko, Remus za to nemůže..." "Ty sklapni, Blacku! Máš na tom stejný podíl viny, jako Potter a já!" "Jak to myslíš?" chtěl ji chytit za ruku, ale dívka uskočila. Tváře se jí leskly od slz, oči měla rudé a oteklé. Někdo ji chytil kolem pasu.

Škubala sebou, snažila se dostat z onoho sevření. "Elly." oslovil ji známý hlas. "Teddy." špitla a přestala se vzpouzet. "Nellie." "Ne, Reme." zavrtěla dívka odmítavě hlavou. "Mohla být mrtvá. Jak tohle někdo může udělat? Je to moje vina." dívka byla naprosto zoufalá. Vztek z ní naprosto vyprchal. Nahradila jej beznaděj. "Co to povídáš, Nellie?" "Jsem rychlejší než Sam. Kdybych byla s nimi, dohnala bych Lily a tohle se nemuselo stát." "Krásko, sama bys je neporazila." "Poradila jsem si s jedním Blackem, poradila bych si i s druhým!" odsekla černovlasému chlapci. "Cože?" zeptal se Remus zmateně. "Sam viděla tu partičku zmetků odcházet. Jednomu z nich viděla do tváře. Řekla mi, že to byl Black. Mladší Black, abych byla přesnější." Sirius zrudl vztekem. "Regulus." zamumlal spíše pro sebe. "Jo." přitakala brunetka. Nebelvírský brankář ji držel kolem pasu a ona si byla jistá, že kdyby ji pustil, zhroutila by se rovnou na tvrdou podlahu společenské místnosti.

Nebyla jediná, komu bylo mizerně. I James vypadal, že se každou chvílí zhroutí. A taky se tak stalo. Kolena mu vypověděla službu a kdyby jej Sirius s Remusem nezachytili, už by se válel po zemi. Usadili brýlatého chlapce do křesla. Sirius se potopil do svých myšlenek, zatímco Remus si prohlížel dívku, jež si během týdne našla cestu do jeho srdce. Byla bledá, bledší než obvykle. Z očí se jí vytratila ta záře, která vždycky donutila Remuse se usmát. "Zabiju ho." Sirius zněl odhodlaně. Okamžitě vykročil k východu ze společenky. "Ne." zastavil jej hlas drobné dívky, jíž stále objímal kolem pasu Theodore. Nekřičela. Mluvila tiše. Přesto ji chlapec okamžitě uposlechl. "Musí pykat. Na tom se shodneme. Ale nebudeš to ty, kdo ho donutí trpět." "Proč?" "Lily je ti ukradená." "Krásko, to přeci není pravda..." "Dobře, tak ti není ukradená, ale nemáš jí nijak zvlášť rád. Já ano. Je to moje kamarádka. To já jsem s ní v tu dobu měla být. Já. Ne ty. A proto to musím být já." mluvila naléhavě. "Si vyčerpaná, krásko. Musíš si odpočinout. Já to vyřídím." "Ne!" vykřikla brunetka a začala sebou znovu škubat.

Pohltilo ji zoufalství. Nemohla tu jen tak zůstat. Šlo přece o Lily. Musela něco udělat. "Elly, klid. Ššš. Je to dobré." šeptal konejšivě světlovlasý chlapec a více k sobě dívku přitiskl. Nepomáhalo to. "Elly, prosím." ani tohle nemělo žádný účinek. Nel se dále svíjela ve snaze, se z jeho sevření vykroutit. "Pusť mě!" její hlas byl pisklavý, zděšený. I ona už dospěla na pokraj zoufalství stejně, jako James. Ten se však v křesle pomalu uklidňoval. "Lupine!" křikl na hnědovlasého chlapce se zjizvenou tváří Nebelvírský brankář. Dělal to nerad. Ale už si s dívkou nevěděl rady. Remus se na něj otočil s otázkou v očích. Od chvíle, co Sirius opustil Společenskou místnost, se věnoval uklidňování Jamese. Pohlédl na zmítající se Nel. Starostlivě se podíval na Jamese. "V pohodě, Náměsíčníku. Potřebuje tě." zamumlal James a svůj pohled upřel do prázdného krbu. Remus jej tedy poslechl.

Přistoupil k brunetce a natáhl ruku její tváři. Házela po něm vražedné pohledy, ale on se jí ani na chvilku nezalekl. Jak by také mohl. V očích se jí zračil smutek, strach, vyčerpání a zoufalství. Podíval se na světlovláska a přikývl. Vysloužil si tím nedůvěřivý pohled. Přesto ji Teddy pustil. Dívce se podlomila kolena. Zhroutila se přímo do chlapcovi nastavené náruče. Pevně ji sevřel. "Remusi pusť mě! Okamžitě mě pusť!" vztekala se, dobře si vědoma toho, že bez jeho opory se neudrží na nohou. "Ne." odpověděl klidně chlapec. "Nepustím tě, Nellie. Se mnou jsi v bezpečí, pamatuješ?" "A-Ale Lily..." "O Lily se stará madam Pomfreyová. Navíc tam s ní jsou Roxy a Sam, ne?" Brunetka přikývla. "Tak vidíš. Není na to sama a ty taky ne, dobře?" zeptal se. Podíval se do těch oříškových očí. Jednou rukou ji stále přidržoval, zatímco tou druhou ji pohladil po tváři. Brunetka se trhavě nadechla. Pak sebou přestala škubat a začala chlapci objetí oplácet. Remus si oddychl. "Jsem unavená." špitla. "Já vím. Nebude ti vadit spát u nás? Nedostanu se k vám do ložnice. Schody by se proměnily ve skluzavku, kdybych na ně vstoupil." "Já tam zvládnu dojít." namítla. Věděla, že to nebyla tak úplně pravda. Vlastně to vůbec nebyla pravda. Stála jen díky tomu, že doslova visela Remusovi kolem krku. "Tak na to ani nemysli. Nenechám tě samotnou, jasné? Nikdy." To ji zahřálo u srdce. Chlapec ji zvedl do náruče a zamířil s ní do ložnice Pobertů.

Cestou přemýšlel, proč ho Wood zavolal. Sám ji pozval na procházku, strávil s ní celý odpoledne, a pak dobrovolně nechá jeho, aby ji uklidnil. Nepřipouštěl si, že Nebelvírský brankář neměl na výběr. Přišlo mu, že vše co řekl, mohl říct i Theodere. A měl pravdu. Slova však nebyla tím, co dívku uklidnilo. Byl to dotyk. Přesněji řečeno Remusův dotyk. Chlapcova přítomnost a jeho objetí jí dávaly pocit bezpečí. Díky němu měla pocit, že se všechno spraví, že vše bude zase dobré. S ním dokázala všechny starosti hodit za hlavu. Když byl po jejím boku, neexistovalo pro ni nic jiného než on. Každý máme něco, co nás naplňuje a dělá šťastnými a něco, co je naší slabinou. Nel nebyla výjimkou. V jejím případě se však jednalo o chlapce, který splňoval obě kritéria. Díky němu byla šťastná, v bezpečí a silná. Nemohla si dovolit o něj přijít. A když si tohle uvědomila, stal se její největší slabinou.