Cizinka

Kapitola 82: Budu tu

Slunce pomalu zapadalo. Poslední sluneční paprsky ozařovaly Bradavické pozemky. Trvalo to jen chvíli, než celou krajinu pohltila tma. Do hradu se vraceli poslední opozdilci z Prasinek, kteří mířili do Velké síně. Tento obraz pozorovala dívka s hnědými vlasy, sedící na jednom z lůžek. V klíně měla položený polštář, na němž spočívala hlava jejího kamaráda. Nel jej laskala ve vlasech a snažila se co nejvíce zaměstnat svou mysl. Bohužel se jí to příliš nedařilo. Když už se počtvrté podívala na Remusovi vzpomínky z úplňku, rozhodla se chlapce vzbudit. "Reme, vstávej." zašeptala a naposledy pročísla prsty chlapcovi vlasy. "Děje se něco?" Remus se okamžitě vyhoupl do sedu. Dívčin pohled jej vyděsil. "Jen jsem..." nechtěla to říkat nahlas. S tím co viděla, se nedokázala smířit. Smutně sklopila hlavu. V chlapových očí se blýsklo poznání. "Viděla si mé vzpomínky." "Promiň. Nechtěla sem ale... Pořád to nedokážu ovlivnit. A když člověk spí, jeho mysl je uvolněná a otevřená." "Co přesně za vzpomínku to bylo?" chtěl vědět chlapec. Tušil to. Podle dívčina výrazu muselo jít o něco, co ji polekalo. "Nellie?" oslovil dívku, když jen zakroutila hlavou. "Já... Viděla sem několik úplňků." nervózně se kousla do rtu a pohlédla chlapci do očí. Spatřila v nich hrůzu. Čekal to. Přesto doufal, že jen zbytečně panikaří. "Viděla si..." těžce polkl. "Mě po přeměně?" "Ne. To ne. Jen..." odmlčela se. "Reme..." nevěděla, co říct. Natáhla se k chlapci a pevně jej objala. Remus na malý okamžik ztuhl. Pak se uvolnil a začal dívce objetí oplácet. "Musí to hrozně bolet." zašeptala. Slané slzy dopadaly na chlapcovo pyžamo. V tu chvíli jí bylo naprosto ukradené, že Remus o nějakou lítost nestojí. Ona jej prostě potřebovala obejmout a pustit ven všechny ty pocity, které v sobě dusila. "Není to tak zlé." "Nelži mi. Já ti taky říkám pravdu." Remus ji pohladil po vlasech. "Co chceš slyšet, Nellie? Že cítím prasknout každičkou kost v mém těle? Nebo že mám pocit, jako by mi do kůže píchali tisíce špendlíků, když se natahuje?" Otřásla se. Byla to děsivá představa. Trochu se od chlapce odtáhla. "Vždyť tě to akorát mučí." zašeptal. Nel přikývla. "Přesně tohle ale musím slyšet." šeptla odhodlaně. "Řekl si to někdy klukům? Myslím to, co během přeměny prožíváš?" "Kromě toho, že se cítím sám, ne." "Tak vidíš. A právě proto, to musím slyšet. Potřebuješ to někomu říct. A pokud ne teď, tak jednou ten čas přijde. A tehdy tu pro tebe budu. Vždycky tu pro tebe budu."

Najednou už neseděla na onom lůžku na ošetřovně. Nacházela se na pozemcích školy. Stála po boku hnědovlasého chlapce, kterého ještě před malou chvílí objímala. Chlapec věnoval svou pozornost pohledné brunetce. "Nellie, řekneš mi o sobě něco?" zeptal se oné dívky. Měla jemnou tvář. Nel ji okamžitě poznala. Ještě aby ne, když ji každý den vídala v zrcadle. "Co by si chtěl vědět?" "Něco o tobě. Vím o tvých rodičích, ale co zbytek rodiny? Máš nějaké sourozence?" Sourozenci byli pro dívku hodně citlivé téma. To ale chlapec vědět nemohl. Tehdy ještě ne. "Rod Mcgonagallů má jen dva potomky. A to tetu a mě. A k sourozencům..." povzdychla si. "Jsi jedináček?" hádal chlapec. "Dá se to tak říct... Ale měla jsem bratra..." selhal jí hlas. Remus jí dal ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. "Měla? Takže zemřel?" Přikývla. Hned na to se rozvzlykala. Nel sledovala sami sebe, jak se pomalu hroutí. "Nellie. Promiň. Já..." začal chlapec. "To nic. Nevěděl si to." zavrtěla hlavou brunetka, když se uklidnila. Protřela si oči a smutně se na chlapce usmála. "Když budeš chtít, tak ti o tom jednou povím. Ale ne teď. Ještě ne." Teď to byl on, kdo přikývl. "Až budeš připravená budu tu."

Nel několikrát zamrkala, aby se ujistila, že je opravdu v přítomnosti. Byla. "Reme?" oslovila chlapce, jež ji stále objímal. Pohlédla mu do zastřených očí. Hnědovlásek potřásl hlavou ve snaze protřídit si myšlenky. "Promiň. Na něco jsem si vzpomněl." zamumlal. "Já vím. Díky tobě jsem tu chvíli prožila znovu." "Zase?" Brunetka pokrčila rameny. "Neumím to ovládat, vzpomínáš?" ušklíbla se. "Možná se málo snažíš." vytkl jí chlapec s úsměvem. "Možná." přiznala a hlavu si opřela o jeho hrudník. Možná.