Eleanor Heather Brownová. Dívka, jež nezapadla do své doby. Bylo jí šestnáct, když její babička, jež byla jasnovidkou, spatřila její budoucnost. Věděla, že její malá Nora bude v současném světě nešťastná. Proto zatne zuby a udělá něco, co si přísaha...
Asi padesátiletá žena se probudila se zvláštním pocitem. Jako by se něco v jejím živote mělo změnit. Rozhodla se uposlechnout svůj instinkt, který jí radil jít do pokoje pro hosty. Jakmile otevřela dveře, zarazila. V posteli ležela drobná brunetka. Vypadala vyčerpaně, proto se ji žena rozhodla nechat spát. Přitáhla si k posteli křeslo, ve kterém se rozhodla počkat, dokud se děvče nevzbudí. Nemusela čekat dlouho.
Brunetka pomalu zamrkala. Ležela v posteli, která ji nepatřila. Nepoznávala ani pokoj, v němž se nacházela. Zmateně se rozhlížela. Jakmile spatřila ženu, jež seděla u její postele, vypískla. "Klid, děvče." promluvila na ní žena. Eleanor ji odněkud znala. "Jmenuji se Minerva McGonagallová." představila se s přívětivým úsměvem žena. "J-Já jsem Eleanor Heather Brownová." "Brownová?" "Ano, paní profesorko." "Ty mě znáš?" podivila se žena. Dívka přikývla. "Ne osobně. Z vyprávění. Znala jste mou babičku. Cecilii Brownovou." odpověděla Nel. "Ach tak, jistě." přitakala žena a věnovala dívce smutný pohled. "Vy... Odpusťte, ale... Jste mladá. Teda mladší, než na fotkách." "Zaprvé, já tvou babičku stále znám a zadruhé, tohle není tvá doba, Eleanoro. Proto jsem mladší." "Co je tohle za dobu?" zhrozila se dívka. "Slyšela jsi někdy o Pánovi Zla?" Nel přikývla. "Tohle je doba První nebo Druhé války?" Minerva překvapeně zamrkala. "Takže před první válkou." pochopila dívka. "Asi máš pravdu. Podívej se do kapes." poradila dívce žena. Nel poslechla. V jedné z kapes našla dva dopisy. Jeden byl adresovaný Minervě a druhý jí, Noře. Už podle toho oslovení Nel poznala, že jej psala Cecil, její babička. Podala Minervě její dopis a otevřela ten svůj.
Má nejmilejší Noro,
nemůžeš už nadále setrvat v našem světě. Možná si se do něj narodila, ale nejsi v něm šťastná. Potřebuješ nový začátek a ten tě zde nečeká. Možná někde jinde. Možná v jiné době. V tašce, jež máš přes rameno máš ode mě pár drobností. Na krku ti visí medailón, který mi kdysi dala Minerva. Doufám, že si při každém pohledu vzpomeneš na mě. Neposlala jsem tě pryč proto, abych tě od nás odehnala, ale proto, že tě tak moc miluju, holčičko. Zasloužíš si mnohem víc, než ti mohla nabídnout budoucnost v naší době. Zasloužíš si vše, co by ti v naší době bylo odepřeno. Prosím, nezlob se na mě. A pokud se na mě zlobit musíš, tak se klidně zlob. Ale já neviděla jiné řešení. Už jsem se nemohla dívat na to, jak se ničíš. Miluji tě, Noro. To si pamatuj. Možná se ještě někdy uvidíme. Budu v to doufat.
S láskou, tvá babička
Ps: Pamatuj si, že láska si tě najde tehdy, když to budeš nejméně čekat.
Nelinu tvář zmáčely slané slzy. "Jak to mohla udělat?" zašeptala si sama pro sebe. "Proč? Co jsem udělala špatně?" vzlykala. To už svůj dopis dočetla i Minerva. Posadila se na postel k dívce a mateřsky ji objala. "Nic jsi neudělala špatně. Ty ne, děvče." "Proč to udělala? Jak mi to mohla udělat?" "Věřila, že je to jediná možnost, jak ti dát takovou budoucnost, jakou si podle ní zasloužíš. Nemůžeš ji vinit. Udělala to, protože tě hluboce miluje. Nezapomínej na to." šeptala dívce, zatímco s ní kolébala, aby ji uklidnila. "Co to máš na sobě, děvče?" usmála se na dívku Minerva.
"To nevím. Rozhodně to ale není moje." "To bych řekla." zasmála se Minerva. "Tohle je Ceciliino oblečení. Nosila ho v době, když jsme byly studentky." na její tváři se objevil spokojený výraz. Asi si na něco vzpomněla. "V den, co tohle měla na sobě, jsem jí dala takový medailón." Nel vytáhla řetízek, jež se skrýval pod jejím svetrem.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
"To je on." profesorka přejela po medailónku rukou. Kamínek uprostřed začal zářit. "Možná má tvá babička pravdu. Možná doopravdy patříš sem."
