Cizinka

Kapitola 93: Až po uši

"Nellie." zašeptal zlomeně chlapec, když se odtáhli. "Ššš." přiložila mu dívka k ústům ukazováček. "Teď to ještě neříkej." požádala jej. "Dobře." souhlasil chlapec. Chytl dívku za boky a přitiskl ji k sobě. Jejich rty se znovu spojily v polibku. Brunetka zapletla chlapci prsty do vlasů a do polibku se usmála. Z hlavy se jí vykouřilo všechno, až na onoho zjizveného chlapce a jeho doteky. S ním byla vždy v bezpečí a jen s ním mohla být doopravdy šťastná.

Každá krásná chvíle však jednou skončí. A tahle nebyla výjimkou. Naposledy se o sebe otřelo svými rty a pak se znovu usadili naproti sobě. Remus se opřel o čelo postele a Nel se uvelebila v tureckém sedu. "Tak už to řekni." vybídla chlapce. "Byla to chyba. A ty to víš." "Ne, Remusi. Nebyla to chyba. Alespoň pro mě ne. Tohle jsem chtěla udělat už hodně dlouho. Klidně mě měj za naivku, ale ty si to chtěl taky." To chlapec nemohl popřít. "To ale neznamená, že to nebyla chyba." trval si hnědovlásek na svém. "Lituješ toho?" zeptala se na rovinu. Už nic nečekala. Věděla, že když Remus řekne, že toho lituje, bude ji to bolet. Ale stejně by to nemohla změnit. Šlo o to, jak to cítil on a s tím ona nic nezmohla. "Nellie..." "Ne, Remusi. Lituješ toho?" zopakovala svou otázku klidným hlasem.

Seděl naproti dívce, jež jej okouzlila už když ji spatřil poprvé. Byla obklopena tajemstvím a bolestí. V mnoha ohledech si byli podobní a v mnoha se lišili. Nedokázal přesně říct, kdy se celý jeho život obrátil naruby. Ať to ale bylo jakkoli, byl za to rád. Středem jeho vesmíru už nebylo učení, ani Poberti. Stala se jím dívka, jež byla sama pro sebe záhadou a jež ukradla jeho srdce. Nemohl ji požádat, aby mu jej vrátila, protože to ani nebylo možné. A i kdyby bylo, nikdy by to neudělal. Protože co může být hezčí, než když vám už jen něčí přítomnost vykouzlí úsměv na tváři, když se vám hrne do tváří červeň pokaždé, když se usměje a vy víte, že ten úsměv patří jen a jen vám. Při každém, byť je letmém doteku, vám naskočí husí kůže a vaším tělem pojede příjemná vlna energie.

Brunetka se pod pohledem medových očí nervózně zavřela. Kousala se do spodního rtu, jako to dělala vždycky, když byla nervózní. Nevěděl o ní všechno. Ale existuje někdo, kdo může tvrdit, že nějakou osobu zná perfektně, aniž by lhal? Ne. Většina lidí nezná dobře ani sama sebe. Remus nebyl výjimkou. Často býval sám sebou překvapený, zvláště od doby, kdy se v jeho životě objevila Nel. Spousta se věcí se zkomplikovala a nějaké se naopak vyjasnily. Stále si přišel jako zrůda. Už ale věřil tomu, že nejenže mohou milovat, ale dokonce mohou být i milovaný. Milován. Přesně tak se chlapec cítil pokaždé, když jej objala dívka s oříškovýma očima a milým úsměvem. Na chvíli zavřel oči a udělal to, co měl udělat již dávno. Představil, jaký by byl život bez ní. Žádný. To byla ta odpověď. A tehdy už měl jasno. Byl v tom až po uši. Natáhl ruku k její tváři. "Jak bych mohl litovat chvílí s tebou, když jen tehdy jsem doopravdy šťastný?"