Cizinka

Kapitola 117: Rozhodnutí

Medové. Takovou barvu měly oči, jež bedlivě pozorovali hnědovlasou dívku. Chlapec se musel hodně ovládat, aby se nerozesmál, když se postavila mezi dva své kamarády a dala jim jasně najevo, že nikomu nepatří. Správně. Pomyslel si chlapec. Ona nebyla ničí majetek. Zdála se nespoutaná, ale byl tu jeden chlapec, jemuž by byla ochotná věnovat svůj život. Což bylo přesně to, co onen chlapec nechtěl. Stále byl toho názoru, že si dívka zaslouží něco lepšího. Život vlkodlaka sebou nesl spoustu omezení. Neustálou nejistotu, strach z úplňku, nejistá budoucnost, možná nikdy nezíská stálé zaměstnání... Jak by se o ni pak postaral? Jistě. Nel by byla schopna se postarat o oba. Chytrá a nadaná na to byla dost. Ale přesně toho se Remus bál. Stal by se pro ni přítěží. Nebo si to spíš myslel. Rozvážným krokem zamířil k trojici Nebelvírů s jasným úmyslem. Požádat dívku, jež se stala středem jeho vesmíru, o tanec. "Sním prosit?

Brunetka překvapeně zamrkala. "Ty?" zeptala se a pohlédla do medových očí. Chlapci napjatě očekávali její odpověď. "Vždycky." přijala jeho ruku a jemně se usmála. Hnědovlásek ji tedy odvedl na parket. Jednu svou ruku položil na její pas a v druhé sevřel její ručku. Nel mu položila svou volnou ruku na rameno. Těsně předtím, než začali tančit, zahlédla přes Remusovo rameno Teddyho smutný úsměv. Jednou jí řekl, že si vybrala už dávno. Něco podobného jí řekl i profesor Brumbál. V jednom případě šlo o chlapce a v tom druhém o místo, kam patří. Dvě věci, které se mohly zdát naprosto odlišné a přesto měly společné naprosto všechno.

Zvedla bradu, aby se při tanci mohla dívat chlapci a nechala se jím vést. Neovládal ji, ani se o to nesnažil. S Remusem nikdy nevěděla na čem byla. Snažil se stát si za svým, ale vždy se našla nějaká prasklinka. Nemohl tomu zabránit. V tomhle se dívka zdála být neomylná. Vždy dokázala uhodit přesně na ono slabé místo a chlapcova zeď se otřásla v základech. Často říkal jednu věc a dělal druhou. Chvílemi měla pocit, že je to nejcennější, co chlapec má a jindy si zase přišla jako pouhé nic. Stále v sobě živila naději, že se to jednou změní. Že ta zeď spadne a oni budou konečně šťastní. On bude šťastný. O to jí šlo nejvíc. Vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak o bude. Ze všech sil se snažila onu pomyslnou zeď zbořit. Občas měla pocit, jako by se proti ní rozletěla v plné rychlosti na koštěti. Někdy se zeď zbořila o několik pater tak, aby dívka měla bezpečnou cestu dovnitř. Jindy se rozmázla jako moucha, jako nechtěný a nevítaný hmyz. Je těžké, kdyz nevíte, jestli o vás dotyčná osoba vůbec stojí. Je těžké, když nedrží, ale ani nepouští. Je to začarovaný kruh, ze kterého nevede cesta. Pokud utečete, najde si vás. A co potom? Utečete znovu? Zůstanete a budete bojovat? Proč to tedy neudělat teď? Někdy se člověk prostě příliš bojí následků, a tak se spokojí s tím, co má.

S Remusem jí čekala nejistá budoucnost, která ani nemusela přijít. Co ji zde čekalo dál? Smrt dvou kamarádek? A to v přibližně příštích třech letech? A dál? Sirius. Azkaban. Další jméno, které si mohla na svém seznamu škrtnout. James? Ne. Peter? Sotva ho znala. Vždycky se držel až za kluky a s ní mluvil jen málokdy. Navíc z útržků minulosti věděla, že zradí. Nemohla mi to však vyčítat. Neudělal to ten chlapec, který byl členem Pobertů. Udělal to člověk, který se z něj má stát. Ale také nemusí. Přesto jej ale nemohla počítat. Teddy? Ten se ožení. Bude mít vlastní život, vlastní rodinu, bude žít svým snem. Tohle mu nemohla vzít. Neměla na to právo. Kdo mi zbývá? Zeptala se sama sebe. Sam. Možná by se s tím lépe vyrovnala, kdyby při ní někdo stál. A nebo také ne.

Byla tu ještě jedna osoba. Ta, která byla pevným bodem. Kotvou. Jako jediná jí mohla nabídnout zázemí a to, že o ni hned nepřijde. Jenže tohle po ní Nel žádat nemohla. Už tak toho pro ni udělala hodně. Nemohla se jí pověsit na krk po zbytek svého života. Nemohla a ani nechtěla. Tohle... Tohle nebyl život, jaký si přála.

Přišla sem, protože si její babička myslela, že by tu možná mohla najít štěstí, lásku a budoucnost. Štěstí našla. Lásku? Tu jí mohla dát i rodina. Sice ne v takové míře, jakou si pro ni žena představovala, ale stačilo by to. Pro přežití by to stačilo. Pravda. Už jednou tak přežívala. Nebyl to úplný život, ale nejspíš to tak mělo být. Možná to byl její osud. Možná nikdy neměla vyhrát. Ona nebyla hrdinka. Ne. Byla jen obyčejná čarodějka a jasnovidka, která neznala ani sebe samu. Čarodějka, jež nebyla schopna vidět v tomto světě svou budoucnost. Možná jí tu žádná nečekala. Nebo už dívka jen ztrácela naději. Ať to bylo jakkoli, rozhodla se. Nemohla tu zůstat. Musela se vrátit. Rodiče by ji chtěli doma. Babička ji určitě také postrádá. A ona? Ona nechtěla sledovat, jak její přátelé jeden po druhém umírají.

Pohlédla na hodiny na jedné ze stěn.

11:30

Blížilo se to. Čas utíkal šílenou rychlostí a ona jej nemohla zastavit ani zpomalit. Vybrala si. Cítila to. Blížil se čas, kdy si vybere. Chystala se vrátit domů. Chystala se odejít.

_______________________________________

Hodiny ubíhají a Nel si vybírá. Vybrala si správně?

Jinak děkuji za přečtení, hlasy a komentáře. Jste skvělí! 💋🤗💖