NOVÝ ZAČÁTEK

B6

Druhý den ráno jsme vstávali brzy. A ne dobrovolně. Slunce ještě nestihlo začít hřát, když nás vzbudilo klepání na dveře, za kterými stál George s podnosem se snídani. Na můj vkus byl takhle po ránu moc čilý. Ze včerejšího večera jsem si ani nepamatovala, kdy jsem po té procházce usnula. Musela jsem usnout sotva jsem dopadla na postel. Spalo se mi ale nádherně. Jak by taky jinak, když jsem celou noc strávila ve Fredově náruči. Chladný vzduch z pootevřeného okna a teplá náruč je jednoduše dokonalá kombinace pro usínání.
"Kdybys nenesl to jídlo, něco bych po tobě hodil." Zamručel ospale Fred.
"Na spaní jste měli celou noc. To, že jste to nevyužili, není moje vina." Ušklíbl se na nás a postavil podnos se snídaní na stůl.
"Kde jsi to sehnal? Nebo jsi pro nás vařil?" Zhluboka jsem se nadechla vůně vajíček, slaniny, čerstvého pečiva a nějakého ovocného koláče.
"To zrovna," zašklebil se G a ze skříňky vytáhl tři talíře. "Objednal jsem nám snídani už večer. Bylo mi jasné, že na to zapomenete a já na to pak doplatím."
"Ty jsi tak prozíravý," povzdechla jsem si a šla vytáhnout sklenice, zatímco George chystal příbory.
"Voní to ale nádherně." Usmála jsem se. "Tohle bych si nechala líbit každé ráno." Dodala jsem důrazněji směrem k Fredovi.
"Já proti tomu nic nenamítám. Ale nevím jestli se Georgovi bude chtít každé ráno chystat tolik jídla," zašklebil se na mě z postele s hlavou napůl zakrytou peřinou. "Máš po ránu celkem šílený apetit."
"Ty máš co říkat." Odfrkla jsem si. "Tvoje mamka dělá tolik jídla, že by se z toho najedli všichni v Bradavicích a polovina toho skončí v tobě." Oplatila jsem mu škleb a začala si nadávat na talíř od každého něco.
"Jestli už jste skončili," odkašlal si George, aby zamezil další diskuzi o jídle. "Rád bych vám řekl co jsem zjistil."
"Tak spusť," pobídla jsem ho. George se napil pomerančového džusu a pak se na nás podíval.
"Myslím, že jsem ji našel."
"Cože?" Vyhrkli jsme s Fredem nastejno.
"Jo. Ptal jsem se té mladé slečny dole, jestli se sem před časem nepřistěhovala z Anglie nějaká rodina. A ona řekla, že ano. Řekla mi i přesnou adresu a kudy se tam dostaneme. Popravdě jsme docela blízko." To byly pro nás dva úplně šokující zprávy. Nevím ale co je více šokující. Jestli to, že je Katie blízko, nebo že to George takhle zařídil úplně sám. Dlouho bylo ticho.
"Já teda zírám," řekla jsem nakonec uznale. "Dobrá práce, Georgi."
"Díky," usmál se a pustil se do jídla. "Byl bych rád, kdybychom se najedli a vyrazili. Nadšením už pomalu nemůžu sedět." Fred se poté konečně odhodlal vylézt z postele a všichni jsme se pustili do výborné snídaně.

Zhruba o hodinu později jsme vyrazili. Vydali jsme se na východ úzkou ulicí, která vedla hned vedle penzionu. Podle pokynů jsme měli dojít až na konec města a pak zabočit směrem k oceánu. Byl krásný teplý den. V ulicích jsme potkávali mnoho lidí, restaurace a kavárny v přízemích domů byly otevřené a linula se z nich vůně čerstvých jídel a kávy. Ani jsem si to všechno nestihla užít a už jsme byli na konci města. Když jsme zahnuli k pláži, začali jsme se pozorněji rozhlížet.
"Už musíme být blízko," oznámil nám George po několika metrech. Pozorně jsem se rozhlédla.
"Nebude to támhle?" Ukázala jsem na dům několik desítek metrů před námi. Měl fasádu z bílých prken, zahrada kolem něj byla odlišná oproti ostatním a hlavně stál osamoceně na druhé straně široké silnice.
"Vypadá to tak." Nasadili jsme rychlejší nedočkavé tempo. Po chvíli už jsme stáli u příjezdové cesty.
"Taky jste nervózní?" Zeptal se Fred nejistě.
"Trošku," přiznala jsem, i když to nebyla tak úplně pravda. Srdce mi bilo tak zběsile, jako bych právě uběhla maraton. "Ale nemáme důvod. Je to přeci Katie." Uklidňovala jsem je i sebe. George se odhodlal udělat krok jako první. Já s Fredem jsme mu byli hned v patách. Zastavil se až u dveří.
"Nemyslíte, že je ještě moc brzy?" Zeptal se najednou. Než jsem stihla něco říct, ruka mi automaticky vyletěla ke zvonku a zazvonila jsem.
"Teď nebo nikdy," zašeptala jsem a zezadu nahmatala Fredovu ruku. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvaly pomalé kroky. Dveře se otevřely a za nimi stála malá blonďatá žena ve středních letech.
"Dobrý den," pozdravila nás a prohlédla si nás od hlavy k patě.
"Dobrý den," usmála jsem se na ni. "Jmenuji se Maya Radfordová. Tohle jsou Fred a George Weasleyovi. Hledáme tu naši kamarádku, Katie A.."
"Merline," skočila mi do řeči a kulila přitom na nás své modré oči.
"Vy jste paní Andrewsová, že?" Zeptala jsem se klidným hlasem. Její šokovaný výraz mě trochu děsil. Stalo se snad něco zlého? Nestalo se náhodou něco Katie? Začínala jsem uvnitř panikařit. Pak se ale za jejími zády ozval tichý hlas.
"Mami? Všechno v pořádku?" Paní Andrewsová otevřela dveře dokořán.
"Máme návštěvu," zašeptala a ustoupila z cesty. To, co jsem uviděla v chodbě za ní, nezapomenu do konce života.