NOVÝ ZAČÁTEK

XI.

                    

*

U kočárů jsme se rozdělili. Jela jsem s Fredem, Georgem, Kat a Leeem. Už se začínalo stmívat a byla zima. Fred mi velice ochotně půjčil svůj svetr s obrovským F.

„To máš od mamky?"

„Jo. Připrav se na to, že budeš mít taky jeden. S obrovskym M."

„Už se nemůžu dočkat," zasmála jsem se.

„Ty se teď směješ, ale počkej, až o Vánocích najdeš zabalenej svetr. Harry ho dostal hned první rok, co se s Ronem seznámil," přestala jsem se smát.

„Páni. Tvoje mamka má asi hodně času, co? Plést na Vánoce 10 svetrů.."

„Nejsou to vždycky svetry. Můžeš třeba dostat šálu nebo čepici," skočil mi do řeči George. To je docela praktický.

„Aspoň si je nebudu muset kupovat. Už se na ty Vánoce začínám těšit."

„Ty si vždycky tak milá, sladká, úžasná.." zašeptal mi do ucha a pak mě políbil. Nenechala jsem ho se odtáhnout. Teplo jeho rtů bylo v té zimě opojné, že jsem prostě nechtěla přestat.

„Ale no tak! Nechte toho! Přijdu si tady jako křen," zakňoural Lee. Otočila jsem se na protější lavičku. George se právě odtahoval od Kat.

„Tak koho máme dohodit tobě? Líbí se ti nějaká holka?" Jediné řešení, aby si nepřipadal jak křen bylo najít mu taky nějakou. Hned jsem začala přemýšlet, která z mých kamarádek je singl. Ale přes léto se to všechno mohlo změnit.

„Jo. Kápni verita," Verita? Jako od verita séra? To je originální. Lee si prohrábl vlasy, ale nic neřekl.

„Takže tady je jedna, co se ti libí," odvodila jsem si z toho. Zamračeně se na mě podíval.

„No tak Lee. Sme přece kámoši! Řekni nám, co máš na srdci!" Povzbuzovala ho dvojčata.

„Momentálně mám na srdci to, že váš ani jednoho nemám rád.."

„Ale to snad ne. Ber to takhle. Když se nám svěříš, můžeme ji trochu nenápadně pošťouchnout. Natáhnout mezi vás nějaký nitky," Lee nás všechny přejel pohledem a povzdechl si.

„Když.. ono to není tak jednoduchý."

„Láska není jednoduchá. Podívej se třeba na mě a Mayu. Vždyť víš, čím jsme si nedávno prošli," uvedl nás jako příklad Fred a pak se na mě usmál.

„Jo. Měli jsme trochu krušný chvilky, ale dokázali jsme se s tím proprat. A teď to snad nemůže být lepší," lehce jsem ho políbila na tvař a přitulila se k němu.

„No jo, ale ty jsi.. nejsi.." začal se nervózně tahat za rukáv hábitu.

„Co nejsem?"

„Nejsi.. ze Zmijozelu."

V kočáru nastalo ticho. Úplně mi došla slova. Lee a holka ze zmijozelu? To není možný. Tam chodí jenom namyšlený, zlý, protivný.. tada. Nevím, jak je to v jiných ročnících, ale v tom našem určitě.

„Je mladší?" Prolomila jsem ticho jako první.

„Jo. O 2 roky," přikývl.

„Věř, že se mi teď ulevilo. Když si představím ty blbky z našeho ročníku.."

„Merline jen to ne!" Zděsil se.

„Jak se jmenuje?" Vyzvídala Kat. Dvojčata byla stále v šoku a k našemu rozhovoru se zatím nepřidala.

„Eobarra." Vykulila jsem oči. „Já vím. Je to strašný jméno. Ona ho nenávidí. Chce aby jí všichni řikali Barra. Není moc oblíbená. Říká jí tak jenom Ida a já. Ida je její jediná kamarádka," hm. Až na to jméno se mi na ní nezdá nic zmijozelskýho. Zmijozeláci mají vždycky divný jména. Ne všichni, ale většina jo.

„Jak vypadá? Nikoho s takovým jménem si nevybavuju."

„Menší, hubená, dlouhý černý vlasy, hnědý oči. Je úplně jiná než ostatní holky od nich. Ráda zpívá, čtě, lítá na koštěti. Je prostě normální. Nemá problém s nikým, kdo není z její koleje."

„Popisuješ jí jako milou, sympatickou holku. Seznámíš nás?" Usmála se Kat.

„Ne. Možná vám ji ukážu, ale žádný seznamování nebude. Udělali by jí ze života peklo. Jako by nestačilo, že ho má doma," zavrtěl hlavou Lee. Bylo vidět, že to co ví, ho neskutečně trápí. Mezitím jsme dojeli ke hradu.

„O tom mi ještě povyprávíš, ano?" Řekla jsem na poslední chvíli, než mi zmizel mezi ostatními studenty. Kat s Georgem už taky byli pryč. Zůstala jsem stát uprostřed hlavní brány.

„Co se děje?" Vrátil se ke mně Fred. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Snažila jsem se zapamatovat všechno, co se tu dělo první školní den. Ve vstupní síni byla hromada kufrů, studenti v hábitech postávali v hloučcích před Velkou síní, duchové se vznášeli nad jejich hlavami a zdravili nově příchozí, vsadím se, že to co jsem právně zaslechla, byl křik druháků a Protivův zlomyslný smích.

„Nic. Jenom.. tohle je náš poslední začátek školy. Každý den v tomhle ročníku je pro nás poslední na tomhle místě."

„Neřikej, že ti to tady bude chybět," ušklíbl se a vzal mě kolem pasu.

„Jo bude. Bradavice mi změnily život. Všechno, co se odehrálo mezi těmihle zdmi.." svou myšlenku jsem nedořekla.

„Myslíš na to, co se odehrálo v jednom určitém patře, mezi určitými zdmi?" Usmál se na mě lišácky. Bože muj. On vždycky vytáhle komnatu nejvyšší potřeby, kdy se to nehodí.  Tohle byla sentimentální chvilka. Do toho naše milostné hrátky v komnatě nepatří.

„To možná taky," zasmála jsem se nenápadně a pak se vydala ke kolejnímu stolu.