NOVÝ ZAČÁTEK

Pouto

***

„Už se probírá!" zaslechla jsem někoho. Pomalu a těžce jsem pootevřela oči. Někdo mě držel za ruku.

„Ahoj," pozdravil mě potichoučku Fred a hladil mě palcem po hřbetu ruky.

„Kde to jsem?" Rozhlédla jsem se po skoro prázdné bílé místnosti. Neříkejte mi, že jsem zase v nemocnici. Neříkejte mi, že jsem zase v nemocnici.

„V nemocnici u Svatého Munga. Tvůj otec tě sem včera přenesl," to je super. Moment. Kdo to řekl?

Podívala jsem se po pokoji a hledala někoho ... nevím koho.Táta tady nebyl. Byl tam Fred a George, žádné překvapení, Bill, to jsem se trochu divila, ale největší překvapení stálo u okna.

„Pane profesore. Co tady děláte?" Lupin se otočil a přišel blíž k posteli.

„Slyšel jsem od Molly a Arthura, co se stalo. Chtěl jsem vědět jestli je moje nejoblíbenější studentka v pořádku," mile, ale zároveň smutně, se na mě usmál. Tím mi připomněl, co se stalo tenkrát v kabinetě.

„Co se vlastně stalo?" Zeptala jsem se a čekala na odpověď. Dlouho bylo ticho.

„Včera po zápase do kempu vtrhli smrtijedi.."

„Jo to si pamatuji," skočila jsem Fredovi do řeči. „Co to bylo za rodinu?"

„Tamní mudlové. Ale nemusíš se o ně bát. Jsou v pořádku. Jenom jim vymazali paměť," uklidnil mě Lupin.

„Kam jsi vůbec zmizela? Co jste odešli, potkali jsme tvého tátu a ten byl strachy bez sebe, že ses mu ztratila v davu," začal Fred a George jenom netrpělivě těkal očima mezi námi.

„Potom.. co jsme se rozdělili, jsem běžela za tátou, jenže ten se mi pak ztratil v davu a já pokračovala dál... Potom jsem tam narazila na tu bandu smrtijedů a.."

„A začala s nimi bojovat. Zasáhli tě kletbou cruciatus," dokončil za mě větu Fred.

„Jak to víš?" Otočila jsem se na něj překvapeně.

„Já to tak trochu cítil. Hned jsem věděl, že je něco špatně," zašeptal roztřeseným hlasem.

„To je velmi slabě řečeno, bratře. Trochu cítil? Vždyť ses nám málem složil!" Vložil se do toho George naštvaně a Bill jenom přikyvoval.

„Cože? Ale..ale to není možný," nechápala jsem to.

„Jo. To sem si taky myslel. Ale něco na tom bude. Trvá to už nějakou dobu. Vím, že ty to taky cítíš," řekl Fred polohlasně.

„J-já myslela.. myslíš že.." nedokázala jsem svoje myšlenky zformulovat do srozumitelné věty. Je pravda, že poslední měsíc si připadám, jako bych měla v sobě něco, co se cítí trochu jinak než já.

„Zajímavé," řekl do ticha Lupin.

„Cože? Co je zajímavé?" Vyjela jsem trochu podrážděně.

„To, jak jste propojení. Cítíte vzájemnou bolest? Mohlo by to být něco jako speciální pouto. Je to tak i s jinými pocity?"

„Já nev..."

„Ano," Přikývl Fred. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Třeba jak jsme byli na stadionu a když si mi..."

„Dobře! Víc toho slyšet nemusí." Přerušila jsem ho. Já si říkala, že ten zvířecí pud nebude čistě jen můj.

„Tak mají nějaké pouto. Fajn. Ale co to znamená? To jako že se nemůžou oddělit víc než na deset metrů?" Zeptal se popuzeně George. Lupin se na něj trochu zamračeně podíval, ale jinak jeho poznámku ignoroval.