NOVÝ ZAČÁTEK

Další úkoly

                    

Sotva jsem vlezla do postele, na chodbě se ozvaly se holčičí hlasy. Merlin stál na mojí straně. Když holky vešly, byla jsem přikrytá až po uši.
"Tak jak ti je, marode?" Přisedla si ke mě Katie.
"Nic moc," zalhala jsem chraplavým hlasem.
"Škoda, že jsi s námi nebyla. Tady jsme ti něco přinesly."
"Děkuju! Ty jsou moje oblíbené," přijala jsem pytlik peprmintovo-jahodových žvýkaček.
"Já vím," zašklebila se Kat.

*** Druhý úkol

Druhý úkol nebyl o nic lepší než ten první. Nechápu, jak je mohlo napadnout pustit šampióny hledat něco do jezera. Zvlášť teď v zimě. Skoro celý den jsem neviděla ani Rona ani Hermionu. Harry z toho byl rozrušený. Moc tomu nepomáhalo, že Fred s Georgem se na úkolech snažili vydělat. Lidi u nich uzavírali sázky. Přišlo mi to opravdu hnusné, ale nic jsem neřekla. Nechtěla jsem se s Fredem zase dostat na nože. Nevím, proč to letos máme tak na háku. Ani jeden z nás si to nezaslouží. Od plesu uběhl už nějaký čas a my místo toho, abychom se díky.. ehm novým zkušenostem sblížili, tak se spíš trochu oddalujeme. Udělala jsem snad něco špatně? Asi si budeme muset promluvit. Jo. To budeme.  Ale moc se mi do toho nechce. Zase. Oddalování rozhovoru na pozdějc jsem si už vyzkoušela a teď to musím udělat jinak.  Čím déle to budu odkládat, tím těší to bude napravovat. Udělám to zítra. Aspoň budu mít čas si to přes noc rozmyslet.

*den po úkolu

„Mayo!" Hulákal na mě někdo přes celou chodbu. Měla jsem zrovna namířeno do sovince za Fredem. Otočila jsem se na toho dotyčného. Byl to Arthur.

„Ahoj. Co se děje?" Něco se opravdu muselo stát, protože se mnou od plesu nepromluvil. Vlastně jsem ho ani od plesu neviděla.

„Nic! Vůbec nic. Já jenom.. mohla bys tohle předat Lauře?" Podal mi maličký balíček.

„Vypadám snad jako sova?" Zeptala jsem se se smíchem. Arthur se začervenal a prohrábl si vlasy.

„To ne. Já sebou svojí sovu nemám a nevím jak jinak jí to doručit. Jsi zlatá. Díky," Rychle mě objal a zmizel.

„Cože?" Zamumlala jsem sama pro sebe a vydala se za svým prvotním cílem.

***
„Nečekáš dlouho?" Zeptala jsems e Freda, kdy jsem konečně vyšplhala po žebříku nahoru. Fred se na mě s nervózním úsměvem podíval.

„Děje se něco, Freddie?" Zeptala jsem se opatrně. Jeho pohled sklouzl k balíčku.

„Co to je?" Pozvedla jsem ruku a usmála se.

„To je od Arthura.."
„Cože?! Tak on si nedá pokoj? To je ten důvod, proč se mi vyhejbáš?!" Rozkřikl se naštvaně. Jeho hlas se s ozvěnou nesl sovincem. Některé sovy leknutím zahoukaly a odlétly.

„Takhle to není! Ten dárek není pro mě. Je pro Lauru. Teď jsem potkala Arthura a poprosil mě, abych jí to předala. Od toho plesu jsem ho neviděla," uklidňovala jsem ho a popošla blíž.

„A navíc. Není pravda že bych se ti vyhýbala. Myslela jsem si, že se vyhýbáš ty mě," Podívala jsem se na něj smutně. Jeho oči zjihly a poté si mě přitáhl do pevného objetí.

„Já se moc omlouvám, Mayo. Já se ti nevyhýbám. Nevím, co se to tady děje. Všichni jsou najednou nějak odtažití. Asi to bude tím turnajem. Kazí tady vzduch," zasmála jsem se mu do hrudi.

„Jo. Asi máš pravdu. Nemůžu se dočkat, až to celé skončí," přiznala jsem s úlevou.

***třetí úkol

Tenhle úkol se mi nezdá tak strašný. Co by se mohlo stát v bludišti? Všechno je tam pod drobnohledem Brumbála, obou ředitelů a jako hlídky se tu objevilo několik bystrozorů, včetně Jacoba Hunta. Tohle bude takové lehčí zakončení celé soutěže. Všechno musí být prověřené snad tisíckrát.

*pár hodin po startu

Nejprve se vrátila Fleur. Teda, sama se nevrátila. Někdo jí pomohl. Vsadila bych cokoliv na to, že to byl Harry. Když se probrala, mluvila úplně z cesty a byla strašně vyděšená. Nedokázala jsem si představit, čím si musela projít. Chudák holka.

Za ní následoval Krum. Toho hned odvedli pryč. Prý byl v šoku. Pro nás to znamenalo jediné. Až už to vyhraje kdokoliv, bude z Bradavic. Všichni naši studenti se radovali, že zrovna naši šampióni to dokázali. Teď už jen šlo o to, který z nich bude první. Samozřejmě jsem to přála Harrymu, ale vím, že kdyby se tam s Cedrikem dostali nastejno, Harry si to pro sebe nenechá. Vyhrajou oba.

*

Strašně dlouho se nic nedělo a pak se najednou ozval nějaký zvuk. Dole se objevili dva lidé a pohár. Začali jsme se radovat nanovo, jenže na tom něco nesedělo. Harry klečel nad Cedrikovým tělem. To už se tam seběhli všichni. Slyšela jsem jenom výkřiky zděšení a hlasitý nářek.

„Pane bože.." špitla jsem a zabořila Fredovi hlavu do prsou. Ani jeden jsme nic neříkali.

„Musím za Harrym," vyhrkla jsem najednou a rozeběhla se za ním. Pořád tam klečel a brečel nad Cedrikovým tělem.

„Harry," klekla jsem si vedle něj a pevně ho objala.

„On se vrátil... vrátil se. Nemohl... nemohl jsem nic dělat!" Zalykal se.

„Šššt. Už je dobře. Je to dobrý," snažila jsem se ho aspoň maličko utěšit, ale cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy.

„Pottere! Pottere!" Přihnal se k nám Moody a vytrhl mi Haryho z náruče.

„Hloupá holko," utrousil na můj účet a táhl Harryho do hradu. Zůstala jsem tam zmraženě dřepět. Kolena se mi promáčela a tak jsem se odhodlala vstát.

„Slečno Radfordová! Slečno Radfordová!" Volala na mě McGonagallová s Brumbálem v patách.

„Kde je pan Potter?" Zeptala se zadýchaně.

„Odvedl ho před chvíli profesor Moody. Ale zdál se mi nějaký divný," jakmile to Brumbál uslyšel rozeběhl se společně s dalšími lidmi ke hradu.

„Paní profesorko? Je Harry v pořádku?" Zeptala jsem se nejistě.

„To nevím, slečno Radfordová," odpověděla mi zamračeně a pak se rozeběhla za nimi. Něco tu nesedělo. Neváhala jsem a rozběhla jsem se za nimi. Nevnímala jsem volání svého jména. Prostě jsem běžela.