NOVÝ ZAČÁTEK

B3

"Ano, Georgi. To přesně věta 'Myslím že tohle nebude Austrálie' znamená."

*

Z Georgova obličeje se vytratila barva a Fred sebou začal nervózně ošívat. Vyměnili si nejisté pohledy a pak oba sklopili hlavy.

"Omlouváme se Mayo."

"S tím přenašedlem to byla chyba. Měli jsme dát spíš na ověřené zdroje." Omluvili se mi oba a zůstali zklamaně stát vedle sebe. "Kdybychom se s tebou poradili, tohle by se nestalo."

"Pravděpodobně," zasmála jsem se. Když se ke mě nepřidali, podívala jsem se na jejich smutné výrazy a přešla k nim blíž. Každého jsem vzala za jednu ruku a donutila je podívat se mi do tváře. 

"Tomu jste se měli zasmát. Ani mě vždycky všechno nevyšlo podle plánu. Nic se neděje. Je pravda, že kdybyste se mi svěřili, mohli jsme to udělat jinak, ale to nevadí. Jsme tady teď společně a společně se z téhle šlamastiky taky dostaneme. Jasné?" Oba chvíli mlčeli, ale nakonec přikývli.

"Co budeme dělat?" Zeptal se mě Fred. Pustila jsem je a zahleděla se do dálky.

"No... nejprve musíme najít lidi. Od nich zjistíme, kam jsme se to vlastně dostali. Pak seženeme mapu. Nakonec naplánujeme, jak se dostaneme ke Katie." Řekla jsem rozhodně. "A pokusíme se to udělat dokud ještě máme denní světlo."

"To zní dobře," dal mi za pravdu Fred. Vydali jsme se dál po vyšlapané polní cestě. Po několika tichých minutách chůze mi něco došlo. Oni na mě oba spoléhají. Věří, že nás z toho zvládnu dostat. A o to se taky pokusím. Jen kdybych měla větší rozhled. Zastavila jsem se tak prudce, že do mě málem oba narazili.

"Co se děje?"

"Mám nápad," rozhlédla jsem se kolem sebe. "Přeměním se a podívám se z výšky, kudy k nejbližší vesnici nebo městu. Nahoře budu mít lepší výhled." Sundala jsem si batoh ze zad. Při svém vyprávění z cest jsem jim řekla, že jsem se stala zvěromágem, ale nikdy jsem jim to nepředvedla. Oni dva jsou jediní, kdo to ví. 

"Myslíš, že to je dobrý nápad?" Fred se na mě nejistě podíval.

"Co jiného mám dělat? Ani nevím kam vlastně jdeme. Nerada bych šla na opačnou stranu." Podala jsem svůj batoh Fredovi a o kus poodstoupila. "Bude to v pohodě. Jenom vyletím nahoru, abych se rozhlédla a hned budu zpátky." Zavřela jsem oči, abych se mohla lépe soustředit. Přeci jen je to několik měsíců, co jsem se přeměnila naposledy. Cítila jsem každou kůstku, každý sval, co se mi měnil. Byl to nezvyk. Když bylo po všem, zhluboka jsem se nadechla a musela potlačit tu chuť okamžitě vzlétnout a ztratit se v oblacích. Otevřela jsem oči. Fred klečel kousek ode mě. On i George na mě užasle koukali.

"Ty.. tos byla ty. Ta sova na hřbitově." Řekl Fred a zavrtěl hlavou. "Měl jsem to tušit. Věděl jsem, že bys ten pohřeb nevynechala. Tohle jsem ale netušil." Natáhl před sebe ruku a já na ni lehce vyletěla. Snažila jsem se ho nepoškrábat. Křídla jsem měla trochu ztuhlá, ale nic co by jeden krátký let nespravil. Fred mě lehce pohladil po hlavě. Bylo to stejně příjemné, stejně jako tenkrát. Možná i víc, když teď věděl, že jsem to já. Ještě pár vteřin jsem si to užívala a pak se rozpřáhla křídly na znamení, že se chystám k vzletu. Fred vstal a natáhl ruku od sebe, abych měla víc prostoru. Lehce jsem se odrazila a vyhoupla se do vzduchu. 

"Pěkný," řekli oba obdivuhodně. Mávala jsem křídly a nabírala výšku. Obkroužila jsem je a pak se vydala výš, abych měla lepší rozhled. Chytla jsem teplý poryv větru, který se táhl od oceánu a chvíli plachtila ve vzduchu. Užívala jsem si tu volnost. Po chvíli jsem se začala rozhlížet a hledat to, proč jsem vlastně tady nahoře byla. Nezabralo mi to snad ani minutu. Na jihozápad od nás leželo menší městečko. Po tomhle zjištění, ačkoliv nechtěně, jsem se vrátila zpátky na zem. Usedla jsem opět o kus dál a přeměnila se, abych s nimi mohla komunikovat. Oba stáli přede mnou s úsměvy na tvářích.

"Stalo se něco?" Zeptala jsem se nejistě.

"Nic. Jen to bylo fakt dobrý."

"Jaký to je? Lítat aniž bys potřebovala koště?" Vyhrkl George.

"Je to neuvěřitelná svoboda." Usmála jsem se. "Nicméně.. Abychom to nezamluvili. Je tu městečko. Asi dvě míle jihozápadně." Oznámila jsem a ukázala správným směrem.

"Jestli jste tu ještě nepřirostli k zemi, navrhuju vyrazit, než se setmí."

"Jasně. Můžeme."

"Rozkaz. Ty jsi tu šéfka," štípl mě do boku Fred. Potlačila jsem touhu mu to oplatit. Kdykoliv jsme s tímhle začali, zakončení bylo vždycky stejné. Remízou. V ložnici. Zrovna teď, na výpravě si to nemůžeme dovolit. Nezbývalo nic jiného, než se vydat na cestu.