NOVÝ ZAČÁTEK

I.

                    

Opět nastaly prázdniny. Tentokrát moje poslední. Pak už mě čeká jen poslední rok a pak nic. Moje budoucnost byla nejistá, stejně jako všech lidí na světě. Měla jsem strach úplně ze všeho. Mohlo se stát cokoliv. Mohla jsem třeba jen vyjít z domu ve špatnou chvíli a můj život by tím skončil. Ale nebyl to jen můj život, o který jsem se bála. Co kdyby se něco stalo někomu z mé rodiny? Někomu z přátel? Nebo Fredovi? Taky se bojím o Siriuse. Od té doby, co jsme se rozdělili v ředitelně, se mi neozval. A to mi to slíbil. Sice uběhlo od té doby jen pár týdnů, ale stejně se bojím, že se mu něco stalo. Každý den čtu Denního věštce, ale nikde žádná zpráva o tom, že by ho chytili. Vlastně tam není žádná zpráva o ničem. Nepíše se tam jediné slovo o tom, co se v červnu stalo. Předpokládala jsem, že se nebude psát o ničem jiném, ale nepíše se nic. Ministr je hrozný zbabělec. Nechce lidem říct pravdu. Kromě studentů všech tří škol nikdo neví, co se přesně stalo. Nikdo neví, že se vrátil. Ministerstvo je všechny udržuje v nevědomosti. To je špatné. Všichni by měli vědět, co se pod tou rouškou nevědomosti skrývá. Jediný, kdo s tím něco dělá je Brumbál. Zrovna nedávno mi přišel dopis, že se mám dostavit do školy. Hrozně jsem se bála, že se něco stalo třeba Harrymu nebo někomu jinému.

***

Když jsem dorazila k hlavní bráně, čekalo mě tam překvapení.

„Rone! Hermiono!" Rozběhla jsem se k nim.

„Mayo! Co ty tady?" Zeptal se mě Ron, když jsem je oba objala.

„Brumbál mi poslal dopis, abych přišla. Předpokládám, že vám taky," Hermiona přikývla.

„O co myslíte, že jde?" Zeptal se Ron nervózně, když jsme mířili do ředitelny.

„Bojím se, že to nějak souvisí s Harrym," zaťukala jsem na dveře a vešli jsme dovnitř.

„Dobrý den, pane profesore," pozdravili jsme jednohlasně.

„Dobrý. Pojďte. Posaďte se," vyzval nás. Brumbál seděl za svým stolem a listoval nějakými papíry. Pomalu jsme přešli k němu a posadili se do křesel.

„Omlouvám se za to, že vám takhle kazím prázdniny, ale něco bych od vás potřeboval," začal. Nervózně jsem si poposedla.

„Jde o Harryho?" Zeptala jsem se starostlivě. Hned jak začaly prázdniny jsem mu psala, ale Quick se vrátil bez odpovědi.

„Ano," souhlasně přikývl. „Nebojte se. Je v pořádku," uklidňoval Hermionu, která se při těch slovech vyděsila.

„Jde o to, že vás žádám, všechny tři, abyste se nepokoušeli Harryho jakýmkoliv způsobem kontaktovat."

„Cože?! Pane bože proč?" Vyhrkla jsem.

„Od červnových událostí jsem se rozhodl učinit určitá bezpečnostní opatření."

„A co je prosím Vás bezpečného na tom, že Harryho úplně odříznete od kouzelnického světa?" Brumbál se na mě zamračeně podíval.

„To Vám nemohu sdělit, slečno Radfordová. Musíte mi věřit, že to tak bude pro Harryho nejbezpečnější," podívala jsem se na dva přísedící. Oba se mračili, ale nepochybovala jsem o tom, že udělají to, o co je Brumbál požádá. A Brumbál to věděl taky. Já jsem si sama sebou jistá nebyla.

„Harryho budu hlídat, takže se mu nic nestane. Určitě se zanedlouho uvidíte. Můžete mi to slíbit?" Podíval se na nás prosebně. Ron s Hermionou souhlasili a pak dostali povolení k odchodu. Brumbál mi řekl, že mě to nechá promyslet a odešel společně s nimi. Na chvíli jsem v ředitelně osaměla. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo to tu obrovské. Na stěnách visely obrazy předchozích ředitelů, aby tu přeplněné knihovny a vedle stolu seděl na bidýlku fénix. Když si všiml, že ho pozoruju, přeletěl na opěradlo mého křesla.

„Ahoj krasavče. Neklovneš mě, když se tě dotknu?" Zeptala jsem se potichu. Fénix nenápadně zavrtěl hlavou. Nebo se mi to jen zdálo? Natáhla jsem k němu ruku a lehce se dotkla jeho peří. V tom momentě mě zachvátil zvláštní pocit.

*

Před očima jsem viděla mladou ženu s dítětem v náručí. Strašlivě naříkala, tváře měla zmáčené od slz. Její dítě neprokazovalo žádné známky života. Pak kolem ní proletělo cosi zářivého. Vypadalo to jako nějaká svítící kulička. Žena vypadala vyděšeně. Ono světélko najednou proniklo do ochablého těla jejího dítěte, to se po chvilce pohlo a otevřelo zářivě zelené oči. Žena se začala zoufale smát a radostně si dítě tiskla k tělu.

*

Pak jsem se znovu ocitla v ředitelně. Byla jsem zvláštně zkroucená přes opěradlo křesla. Asi jsem omdlela. Fénix byl pryč. Zhluboka jsem dýchala a rozhlédla se. Brumbál se už vrátil a zase seděl za svým stolem.

„Čaj?" Usmál se na mě a pokynul rukou.

„Ne díky," Zachraptěla jsem.

„Pane? Můžu se na něco zeptat?" Přikývl. „Kdy jsem se dotkla vašeho fénixe.."

„Něco si viděla? Co jsi viděla?" Přerušil mě zvědavě.

„Nějakou ženu. S dítětem. Asi tak dvouletým. Bylo mrtvé a taky tam bylo takové podivné světýlko. To pak proniklo do toho dítěte a ono ožilo," Brumbál vypadal velice zaujatě.

„Co to bylo? Proč se to stalo, když jsem se fénixe dotkla?"

„Fénixové jsou velmi krásná a mocná zvířata. Mají léčivé slzy. To ale není všechno. Zároveň vládnou podivuhodnou magií. Většinou se neprojevuje, dokud fénix nenajde toho správného člověka. Tomu vybranému člověku fénix něco ukáže. Většinou to je vzpomínka, kterou si ten vyvolený už nepamatuje. Taková, co mu nevědomky nějakým způsobem ovlivnila život. Také jsem slyšel, že někdo viděl vzpomínku ze svého předchozího života. Moc případů ale není. Fénixové jsou velmi vybíraví."

„Takže mi chcete říct, že to, co jsem viděla, se opravdu stalo? To dítě.. jsem byla já? To ale není možné. O tom bych věděla, kdybych zemřela. Nebo ne?" Nechápala jsem to.

„Zkuste se na to zeptat svého otce," doporučil mi Brumbál. Ano. To bude první věc, co udělám, až se vrátím domů. Vzápětí mně něco napadlo.

„Pane? Je možné, že se mi už něco podobného stalo a jsem si jistá, že to není moje vzpomínka?" Brumbál se zasekl uprostřed pohybu.

„A co to bylo? Smím-li se zeptat?" Zhluboka jsem se nadechla.

„Minulý rok, po Vánocích, se mi začal zdát takový podivný sen. Procházela jsem po ulici, kde se najednou objevil Sirius Black. Mladý Sirius Black. Hádal se tam s nějakým mužem. Pak celá ulice vybuchla. V tom okamžiku sen skončil. Nikdy nepokračoval," na chvíli jsem se odmlčela. „Vyprávěla jsem to Siriusovi a ten mi řekl, že to vypadá spíš na vzpomínku, než-li na sen. To ale není možné. Když se to stalo, už jsem byla minimálně dva roky na světě," najednou mi něco došlo. Dva roky. A jestli jsem opravdu ve dvou letech zemřela, mohlo to světýlko být duší, někoho, kdo ten den zemřel taky? Ale co já vím, kolik bylo tomu dítěti?

„To je velice podivné. Odpověď na tuto otázku neznám. Musíte se ji pokusit najít sama. Můžu Vám slíbit, že také zkusím hledat. V průběhu prázdnin Vás ještě kontaktuji," zamyšleně přešel od svého stolu k oknu.

„Ještě jste mi ale neslíbila, že nebudete Harryho kontaktovat."

„Ale proč?" Brumbál se na mě zamyšleně podíval.

„To se dozvíte, ale teď mi budete muset věřit. Prosím. Slibte mi, že Harryho nebudete kontaktovat," S těžkým srdce jsem nakonec přikývla.

„Slibuji."

Hooooj! :D Hodně dlouho jsem nic nepřidala a za to se omlouvám.. Už nemám tolik času ale to asi znáte. Touhle kapitolkou otevírám další rok! Mayin poslední. Nevim, jestli to tim neukončim (to se uvidí podle odezvy a zájmu)