NOVÝ ZAČÁTEK

XXXVIII.

*

Na tváři jsem ucítila dotek. To mě probudilo. Polekaně jsem se zvedla do sedu a zamrkala. Přede mnou stál stříbrnobílý duch.

"Babi?" Zachraptěla jsem. Babča si s úsměvem přisedla ke mě.

"Copak to děláš, Mayo?" Zeptala se mě a položila mi ruku na koleno.

"Já nevím," přiznala jsem.

"Proč utíkáš?" Nedala se.

"Já neutíkám," zavrtěla jsem hlavou.

"Ne?"

"Ne."

"A co tedy děláš? Proč jsi tady?" Ukázala rukou po místnosti.

"Musím vědět pravdu," vzlykla jsem. "Všechno se mi zhroutilo. Všechny jistoty. Mám strach. Co když.. co když nejsem tvoje vnučka? Co když můj táta není můj táta? Napadlo by tě to někdy? Vědělas to? Co se mi tenkrát stalo? Vědělas o mé smrti a proč jsem ožila?" Babička chvíli mlčela a jen se na mě dívala.

"Ano. Samozřejmě, že jsem to věděla. Teď vím i něco víc."

"Co víc? Můžeš mi to říct?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Dozvíš se to, až přijde správný čas. Tvoje cesta už je daná, Mayo. Teď už nejde změnit," usmála se na mě smutně. Obě jsme se na sebe v tichosti dívaly.

"Moc mi chybíš. Ty i děda. Je mi líto, že jsem se s vámi nestačila ani rozloučit. Tak moc mě to mrzí. Měla jsem tam být. Měla jsem být s vámi," rozbrečela jsem se.

"Ale prosím tě. Jaké loučení? My nikam nešli. Jsme tu s tebou. Vždycky budeme při tobě. Vrať se brzy k tátovi a svému milému. Potřebují tě. Přijde chvíle, kdy nebudou jediní, kdo tě budou potřebovat. Všichni tě budou potřebovat," odmlčela se. "Teď si odpočiň. Tvá cesta je dlouhá a nebude jednoduchá. Spi, mé dítě," naklonila se ke mě, políbila mě na čelo a pak se rozplynula a já se ponořila zpět do hlubokého spánku.

*

Probudila jsem se s prvními ranními paprsky. V noci se mi zdál velmi zvláštní sen. I když to byl jen sen, naplnil mě novou dávkou odhodlání. Dělám to pro svou rodinu a přátele. Babička. Děda. Táta. Fred. Kat. Arthur. Nechala jsem, aby mě nová energie naplnila. Podívala jsem se na fotky, které ležely vedle mě. Usmála jsem se a strčila je zpátky do kabelky. Kabelku jsem si vzala k sobě. Když se budu proměňovat, musím se naučit i se zavazadlem. Kdyby po světě létala sova držící v zobáku kabelku, nebyla by moc nenápadná. Zavřela jsem oči a zkusila se přeměnit. Cítila jsem, jak mnou proudí síla a začíná se něco dít. Svaly mi lehce zacukaly a dech se mi zrychlil. Cítila jsem takové podivné svědění v kostech. Zůstala jsem soustředěná. Po chvíli přišlo uvolnění.

Otevřela jsem oči. Všechno mi najednou přišlo obrovské. Sklopila jsem zrak ke svému tělu. Velikostně jsem se trefila. Byla jsem malá, tak jak jsem chtěla. To vysvětlovalo to cukání svalů a nepříjemný pocit v kostech. To, co jsem ale úplně netrefila, byla barva. Moje peříčka byla čistě bílá. Přes tělo se mi táhl světlounce hnědý tenoučký proužek přesně v místech, kde se nacházelo ucho kabelky. I přes tu nepovedenou barvu jsem na sebe byla velmi hrdá. Dokázala jsem celkovou proměnu za necelé dva dny. Protáhla jsem křídla. Byl to zvláštní pocit. Velmi cizí. Tohle nebude tak jednoduché jako se naučit létat na koštěti. Znovu jsem jimi zamávala.

Jako první jsem se rozhodla opatrně sletět na podlahu. Moc vysoko to nebylo, takže by to nemuselo tolik bolet, když se mi to nepovede. Zamávala jsem křídly a odrazila se. Moje křídla však byla slabá. Ve vzduchu mě udržela jen pár vteřin a pak jsem tvrdě dopadla na podlahu. Vyhrabala jsem se zpátky na nožky. Nevadí. Tak a teď zpátky nahoru. Začala jsem mávat křídly a pak se odrazila. Nabrala jsem správný směr, ale nedokázala jsem zamířit do výšky. Narazila jsem hlavou do hrany kanape.

"O co se tu pokoušíš, Sněženko?" Ozvalo se pobaveně. "Zapomělas lítat?"