NOVÝ ZAČÁTEK

XXXIX.

Rychle jsem otočila hlavu, ale nikde jsem žádného člověka neviděla. Byl tu jen Quick, který seděl na klavíru a pozoroval mě svými hnědými očky.

"Copak? Praštila ses hodně?" Houkla na mě a sletěl dolů ke mě na zem.

"Quicku?" Zahoukala jsem. Páni. Nevěděla jsem, že sovy mezi sebou takhle mluví.

"My se známe? Jsi z Bradavic? Nikdy jsem tě tam neviděl. Neměla bys tu být."

"Quicku, to jsem já. Maya," jeho oči se rozšířily.

"Maya? Moje Maya?"

"Ano!"

"Ty jsi.. sova? Jak? Já si myslel žes mi zase utekla. To od tebe nebylo vůbec hezké, žes mě tady nechala."

"Já vím. Omlouvám se. Jsem teď zvěromág! Viděl jsi mě, že jsem včera zkoušela proměnit ruce na křídla? Dneska jsem se probudila s pocitem, že to dokážu. A dokázala!" Zaradovala jsem se.

"Jo. Jsi sova co neumí lítat!" Velmi trefné.

"Jsem v téhle podobě pár minut. Moje křídla jsou ještě slabá."

"Tak to koukej trénovat, jestli chceš doletět na pohřeb."

"Co?"

"Pohřeb. Babiččin pohřeb. Je za dva dny. Byl jsem zjistit, co je nového v Bradavicích a Glitter mi o tom řekla. Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat. Je dobře, že sis zvolila soví podobu. Aspoň nebudu muset vymýšlet, jak ti o tom říct." Ach jo. Pohřeb. Měla bych tam být. Quick přiskákal blíž. "Moc mě to mrzí, Mayo. Taky jsem ji měl rád. Stejně jako zbytek rodiny. Dostával jsem od ní pokaždé pamlsky." Smutně jsem se na něj podívala.

"Měla bych tam jít."

"Myslíš jako člověk? Nebo jako sova?"

"Jako sova," kdybych se tam objevila jako já, donutili by mě zůstat.

"Dobře. Uvidíme jestli tě někdo pozná."

"Jak to myslíš?"

"Zůstala ti stejná barva očí. Nikdy jsem neviděl sovu se zelenýma očima a to jsem jich viděl už dost."

"Sakra."

"Přesně. A navíc se musíš naučit lítat."

"Mohl bys mě to naučit?" Quick na mě chvíli hleděl.

"Možná. Co jsem tě pozoroval, tak základ nemáš nejhorší. Musíš se do toho víc opřít a víc se odrazit," začal mi dávat rady.

"Asi takhle," Quick párkrát mávl křídly, odrazil se a vylétl na kanape. "Teď ty," pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechla. Zamávala jsem křídly a odrazila se. Potřebnou výšku jsem ale nenabrala a zase skončila na zemi. Z vršku se ozvalo několik krátkých zahoukání. Vsadila bych všechno na to, že se mi tam nahoře směje.

"Tak hlavně, že se dobře bavíš," houkla jsem naštvaně. "Uvidíme kdo se bude smát, až nedostaneš delší dobu najíst."

"Cha! Kdybych měl čekat, až mě přijdeš nakrmit, dávno bych pošel hlady."

Naštvaně jsem zahoukala. Jen počkej, ty nevděčníku. Začala jsem energicky mávat křídly a pořádně se odrazila. Ucítila jsem, že se moje tělo zhouplo a vyrazilo vzhůru. Najednou jsem byla nad kanapem. Problém byl, že jsem nevěděla jak přistát. Ubrala jsem na intenzitě mávání a snesla se dolů. Nedopadla jsem moc elegantně. Náraz do kanape nebyl zrovna nejmírnější.

"Tak to bude chvíli trvat."