29.

476 30 2
                                    

Cítila jsem strašnou zradu. Tohle jsem nečekala a už vůbec ne od Arthura. Přenesla jsem se na místo, kde jsem se před pár měsíci schovávala. K mému nemilému překvapení, na místě se už ukrýval někdo jiný. Schouleni pod stromem tam na novinách spali dva bezdomovci. Spolubydlící zrovna nehledám. Kromě spící dvojice nikde nikdo nebyl. Rozhodla jsem se tedy proměnit a letět si hledat nový úkryt. Rozhodla jsem se, že se na nějaký čas schovám mimo Paříž. Z rozhovoru s Brumbálem jsem byla nejistá. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Žádné informace jsem mu nedala a on vypadal na to, že sám žádné nezjistil. U něj ale člověk nikdy neví. Ten stařec je samé překvapení. Nechala jsem tedy osvětlenou Paříž za sebou. Jakmile jsem odletěla z dosahu světel, začalo sněžit. Stačí mi doletět do nejbližší vesnice. Tam určitě najdu nějaký úkryt.
Nejbližší vesnice byla zhruba hodinu letu od Paříže. Možná kdybych letěla na jinou stranu tak bych našla něco blíž, ale musím se zatím spokojit s tímhle. Hned na kraji vesnice byla farma se zasněženými poli a poměrně velkou stodolou. Bingo.
Dovnitř jsem se dostala starým pootevřeným oknem v průčelí stodoly. Byla to dvoupatrová stavba. Na horní patře bylo složeno seno a dole pode mnou jsem slyšela zvuky domácích zvířat. Podle zápachu jsem dokázala určit, že tu jsou koně a slepice. Další identifikaci nových spolubydlících si nechám na ráno. Zalétla jsem do nejvzdálenějšího kouta od otevřeného okna a snesla se do sena. Když jsem si po chvíli zvykla na ovzduší, uvelebila jsem se na seně. Pro jistotu jsem se rozhodla zůstat na noc v soví podobě.
*
Kromě koní a slepic jsem stodolu obývala i s několika ovcemi a také párem holubů. S některými jsem vycházela od začátku dobře, ale s jinými mi to trvalo i několik týdnů. Ne každý byl rád, že musí střechu sdílet s uprchlíkem. Díky Merlinovi za to, že jim lidi nerozumí, protože jinak bych si musela hledat nový úkryt už druhý den. Některé dny jsem trávila v Paříži a jiné zase létáním po okolí. Nemohla jsem se pořád potulovat Paříží, protože jsem nevěděla, jestli mě Brumbál nenahlásil na ministerstvu. Je to sice hodný člověk, ale nemůžu si dovolit to riskovat. Líbilo se mi jen tak poletovat nad poli a lesy, sledovat jak sníh pomalu mizí a příroda po zimě zase ožívá.
Taky jsem si začala psát deník. Začala jsem popisovat do detailu všechno, co se stalo od té chvíle co jsem odešla ze školy, včetně shrnutí toho, co se stalo předtím. Kdyby se mi náhodou něco stalo, byla bych ráda kdyby se mé rodině vrátil aspoň ten deník. Když jsem se dostala k popisu mého setkání s Arthurem, zbývaly mi poslední stránky. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla vydat se do Paříže a sehnat si další deník.
Vždy, když jsem opouštěla stodolu, loučila jsem se s jejími obyvateli, jako bych odcházela navždy. Někteří už ze mě byli otrávení. Jiní, hlavně mladá strakatá klisna Elsa, by mě nejradši nenechali odejít. Elsa se během těch několika týdnů stala mou kamarádkou. Je to stejně zvláštní, že ve světě zvířat se každý dorozumí s každým. Ráda mě poslouchala, když jsem jí vyprávěla jaké je to být člověkem. I ona mi vyprávěla o nějakých svých zážitcích a o tom, jaké je to být koněm. Nakonec jsme se shodly, že bychom si to nevyměnily. Po rozloučení jsem se vydala na cestu.
Rozhodla jsem se přeměnit už na okraji města. Přeci jen lidé, mudlové, nejsou většinou zvyklí na sovy létající během dne. Ted by se mi líbilo být metamorfág. Splynutí s davem by bylo mnohem jednodušší. Vytáhla jsem z kabelky čepici. Pod ní jsem nacpala většinu vlasů a stáhla si ji víc do obličeje. Přes ni jsem si ještě přetáhla kapuci. Dokonalé amatérské maskování. Zvolila jsem stejnou taktiku jako vždy a vydala se postranními uličkami směrem k centru.
Už jsem byla blízko. Náhle mi přejel mráz po zádech a nohy se mi samovolně zastavily. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. V celé ulici jsem ale byla sama. Stála jsem na rohu, kde se spojovaly dvě postranní ulice. Původně jsem se chtěla vydat rovně, ale měla jsem takový náhlý pocit, že mám jít tou druhou ulicí. Nakonec jsem se rozhodla poslechnout ten zvláštní pocit. Když jsem vykročila, zdálo se mi, že se ten pocit změnil. Bylo to takové silné nutkání. Následovala jsem toto nutkání ještě několik ulic. V jednu chvíli bylo tak silné, že jsem myslela že upadnu. Náhle ale zmizelo. Opět jsem se zmateně rozhlédla.
Nacházela jsem se před obchodem, ve kterém jsem už byla s Athurem a odkud pochází můj první deník. Jestli sem Arthura lákala ta samá síla, co sem přilákala mě, tak to už nemůže být náhoda. Vešla jsem dovnitř. Hned mě obklopila vůně starých i nových knih a inkoustu. Pousmála jsem se na starého pána za pultem a rychle zmizela mezi policemi. Obchod mi připadal nějaký větší, než když jsem tady byla minule. Možná jsem tomu ale jen nevěnovala pozornost. Byla jsem zaslepená tím, že jsem hledala jakoukoliv stopu po Maribauldovi. Procházela jsem uličkou a pozorovala knihy v policích. Knihu po knize. Úplně vzadu v rohu byl stolek, na kterém byly vyskládány nejrůznější diáře a deníky. Tady si určitě vyberu. Chvíli mi to zabralo, než jsem našla ten pravý. Bylo to zvláštní, ale měla jsem z něj dobrý pocit. Prostě jsem cítila že je to to pravé.
S tlustým deníkem, hodně podobným tomu od Arthura, jsem se tedy vydala zpátky. Vyčarovala jsem si drobné v kapse a pak s úsměvem přešla k pokladně. Starý pokladní se na mě mile usmíval. V jeho očích náhle přeběhl jakýsi stín. Byla to jenom vteřina, ale stejně mi to neušlo.
"Carina?" Zeptal se mě když jsem mu podávala drobné.
"Ano?" Podivila jsem se. Muž zalovil v šuplíku. Náhle jsem byla v pozoru, jako by na mě měl zaútočit. Všechny smysly se mi upíraly na muže přede mnou. Chvíli mu trvalo, než našel co potřeboval. Ze šuplíku vytáhl jakýsi lísteček, který vložil do deníku a pak mi deník podal.
"Sama." Řekl a pak se na mě zase usměvavě podíval, jako by si nepamatoval co se před několika vteřinami stalo.
"Děkuju," odpověděla jsem, vzala si deník a urychleně opustila obchod. Bylo mi z té celé situace divně. Deník jsem strčila do kabelky a vydala se do temnější postranní uličky, abych se odtud mohla přenést pryč.
Přenesla jsem se za město a šla si najít nějaké místo, kde budu sama. Nakonec jsem zašla do lesíka, kde jsem se posadila na pařez za křovím. Vytáhla jsem nový deník a z něj vytáhla vzkaz. Jediné, co na něm bylo napsáno, bylo místo a datum. Chvíli jsem váhala nad tím, co to vlastně znamená. Bylo to ale zbytečné. Bylo to prostě tak, jak to bylo napsáno. Víc jsem vědět nepotřebovala.

30.5. Eriff, Skotsko, poledne

NOVÝ ZAČÁTEKWhere stories live. Discover now