NOVÝ ZAČÁTEK

18. kapitola

*Druhý den ráno, ošetřovna*

Tma. Nekonečné množství tmy. Byla jsem tu jen já a moje myšlenky. Stále jsem necítila své tělo, ale něco se změnilo. Došlo mi, že něco slyším. Já slyším!

"Je to tu Minervo!" Přiběhl někdo do místnosti. Podle hlasu jsem tu ženu nepoznala. Musela to být některá z profesorek. Co se děje?

"To je dobře. Severusi," vyzvala k něčemu profesorka McGonagallová Snapea. Bylo slyšet jen lehké šustění oblečení.

"Funguje to!" Zaradovala se madame Pomfreyová. Následně jsem zaslechla zasténání. Podle hlasu jsem hádala že to bude Colin. Dokázali to! Vrátí nás zpátky!

"Pokračujte, prosím. Máte tu ještě jednu," ozvala se znovu profesorka McGonagallová.

"Víc toho není, Minervo. Kdyby jich nebylo tolik, vystačilo by to," řekl chladně Snape. Slyšela jsem zašustění. To bude Pen! Ale počkat.. když říkali, že zbývá jedna, tak ta jedna.. musím být já.

"Tak běžte namíchat další!" Popoháněla ho McGonagallová.

"Ten lektvar je složitý. Míchal jsem ho skoro dva dny! Bude si muset počkat! Když je z kamene, určitě nepozná, že tu bude o něco déle!" Vyštěkl Snape a podle vzdalujících se zvuků jeho kroků jsem odhadla, že odešel. Tak to se teda plete! Nevydržím tady už ani minutu!

"Neběhejte tady, pane Weasley!" Vykřikla madame Pomfreyová. Fred? Je tady?

"Co? Jak? Proč?" Zaslechla jsem Fredovo koktání. Bože. Chyběl mi jeho hlas. Hezčí zvuk jsem dlouho neslyšela.

"Nevystačil lektvar. Je mi to líto. Budeme muset počkat," řekla McGonagallová a pak jsem zaslechla její vzdalující se kroky.

"Je mi to líto, Frede," ozvala se po chvíli ticha Pen.

"Jak? Jak je to možné?" Řekl zastřeným hlasem a pak jsem zaslechla něco jako popotahování. On brečí? Ne! Jen ať nebrečí. Chci ho obejmout. Obejmout a už nikdy nepustit!

"Došel jim lektvar dřív, než se k ní dostal," řekla potichu Pen. Najednou se něco stalo. Cítila jsem, že mě něco pošimralo na tváři. Já něco cítila! Cítila jsem svoji kůži a.. a hned potom Fredovy rty na čele.

"J-jak se vám to stalo?" Další dotek jsem cítil na ruce. Cítila jsem teplo jeho doteku.

"Potkala jsem Mayu ve třetím patře. Byla strašně smutná a brečela. Řekla mi o vaší hádce. Mimochodem, jestli jsi to myslel vážně, tak jsi zatracený idiot.." taková slova jsem od ní ještě neslyšela.

"Nemyslel. Nenávidím se za to, co se tam stalo," zašeptal Fred.

"No dobře. Maya byla z toho zoufalá. Hrozně jsi jí tím ranil. Ale zpátky k tomu co se stalo. Byly jsme spolu na chodbě. Maya slyšela nějaký divný zvuky nebo co, ale já nic. Pak se před námi objevila Helena a křičela, že se blíží a že se nesmíme dívat. Než jsme je stihly zavřít, skrz ní jsme zahlédly něco hrozně divného. Myslím, že to bylo něco jako had. A to je všechno. Pak už byla jenom tma. Až do teď," přesně takhle si to pamatuji i já. Až na to, že momentálně cítím a slyším.

"A tys.. slyšela jsi? Když jsi byla kamenná? Vnímala jsi co se děje okolo?"

"Sochy přeci neslyší. Nebuď blázen," uzemnila ho Pen. Tak jak mi vysvětlíš, že já tě slyším? Hm? Že Freda cítím? Probuďte mě někdo!

"Pane Weasley. Už by jste měl jít. Přijďte za dva dny," to byla určitě madame Pomfreyová, která přišla Freda vyhodit. Fred si povzdechl a pak bylo ticho. Odešel. Kolem sebe jsem vnímala, jak madame Pomfreyová obskakuje oživlé studenty. Pokusila jsem se je nevnímat a myslet na něco hezkého.