NOVÝ ZAČÁTEK

13.

Začala jsem pomalu procitat. Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch nebyl ledový, jak jsem si ho pamatovala, ale přiměřeně teplý. Tvrdá promrzlá země byla pryč a nahradila ji měkká postel. Cítila jsem na sobě teplou přikrývku. Nejprve jsem zkusila pohnout prsty na rukou, pak na nohou. V tomhle smyslu jsou oba páry končetin funkční. To je dobré znamení. Pak jsem zahýbala koleny. Také v pořádku. Když jsem pohnula rameny, okamžitě mi do levého ramene vystřelila bolest. Dobře tedy. Úplně v pořádku nejsem. Pomalu jsem začala zvedat víčka. V místnosti, kde jsem se nacházela, bylo šero. Jediný zdroj světla byly svíčky na stole. Pokoj byl malý a útulný. Za okny už byla tma. Mohl být večer nebo i noc.

Kde to jsem? A jak dlouho jsem byla mimo? Ležela jsem, pozorovala pokoj a vzpomínala. Vzpomněla jsem si na hlasy. Co říkaly už nevím, ale vybavuji si, že jeden byl ženský a druhý patřil muži. Mohli by to být oni? Že bych je přeci jen našla? Nebo spíš oni našli mně? To se nedozvím, pokud tu budu jen tak ležet. Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe. Byly tu jen jedny dveře.

Zdravou rukou jsem odsunula přikrývku a moje tělo ovanul chladnější vzduch. Naskočila mi husí kůže. Opatrně, aby se ušetřila další bolesti ramene, jsem se posadila. První, co jsem udělala bylo, že jsem se natáhla po sklenici vody na stolku vedle postele. Pomalu, doušek po doušku, jsem ji vypila. Na židli u okna byly položeny moje věci. Kdy jsem spustila nohy z postele, všimla jsem si, že mám na nohou teplé pletené ponožky. Někdo se o mě očividně dobře staral. Na sobě jsem měla dámský svetr a tepláky. Levá ruka byla omotaná pevným obvazem a visela mi na šátku kolem krku. Rameno jsem měla něčím zafixované, abych s ním nemohla moc hýbat. Studenou podlahu jsem přes ponožky necítila. Opatrně, aby se mi nezamotala hlava, jsem se postavila. Zdravou rukou jsem se chytla stolu, abych ustála přicházející závrať.

Konečně se ozval můj prázdný žaludek. Musela jsem se dostat do kuchyně a tam si obstarat něco k snědku, i kdybych o to jídlo musela bojovat. Pomalým, velmi opatrným krokem jsem se vydala ke dveřím. Bylo to jako bych se učila znovu chodit. Klika dveří byla studená, což bylo zvláštní. Venku musí být neskutečný mráz, když takhle ovlivňuje i kliky uvnitř domu. Dveře byly odemčené. No jistě. Nejsem tu jako vězeň. Zachránili mi život.

Za dveřmi se nacházela poměrně rozlehlá chodba s krásným kobercem. Celý interiér byl, podobně jako pokoj, ze dřeva. To bylo ale vše, co jsem dokázala říct s jistotou. Všechno bylo lehce osvícené vznášejícími se světélky. Kouzelnická domácnost. To je další dobré znamení. Podle obrysů jsem poznala, že z chodby vedou patery dveře. Za jedněmi bude určitě koupelna. Schody do přízemí se nacházely hned vedle „mého" pokoje. Sotva jsem udělala krok jejich směrem, nad hlavou se mi sjednotilo hejno světýlek a osvětlilo mi prostor, kde jsem stála. To je úžasné kouzlo. Na to se určitě musím zeptat. Jsou jako světlušky. Vydala jsem se tedy v doprovodu světélek po schodech dolů.

Zastavila jsem se ale hned na začátku schodiště. Celou stěnu pokrývaly rámečky s fotografiemi. Hned na druhé fotce jsem viděla Miru. Široce se usmívala nad hrnkem kouřícího nápoje. Další fotka byla Mira a Sirius sedící v křesle před krbem. Zamilovaně se na sebe dívali a něčemu se smáli. S dalším schodem přicházeli další a další fotky. Na jedné byla celá parta lidí. Byla to fotografie z doby, o které mi vyprávěl Remus. Parta mladých lidí a miminko. Malý Harry. Jak jsem sestupovala dolů, přibývaly tam i další fotky miminek, Miry, nějakých dospělých lidí, které bych tipovala na rodiče a prarodiče. Už jsem byla skoro dole, když jsem se zastavila u jedné fotky. Byl na ni, pro mě dosud neznámý, mladý pár. Oba vypadali celkem mladě. Podle jejich oblečení jsem si domyslela, že se jedná o fotku ze svatby. Vypadali jako perfektní pár. Z fotky úplně čišela láska a štěstí.

Hned jsem chtěla sáhnout do kabelky pro naši fotku s Fredem. Moje kabelka ale zůstala v pokoji na židli. Smutně jsem si povzdechla a sešla posledních pár schodů. Dostala jsem se do chodby, kde se svítilo několika svíčkami. Pokračovala jsem dál do prvního pokoje. Mou pozornost hned upoutal majestátní krb u protější stěny ve kterém hořel oheň. Před krbem byla sedací souprava a vedle krbu velká knihovna. Před knihovnou stála vysoká lampa, velké křeslo a hned vedle stůl.

Přesně tak, jak to bylo na té fotce, co mi přišla pod ruku v Siriusově pokoji. Přešla jsem po tlustém koberci ke knihovně. Deska stolu zela prázdnotou. Takže ta kniha, za kterou jsem přijela, bude určitě jedna z těch mnoha v knihovně. V policích byly vyrovnány desítky knih. Bude mi trvat věčnost než najdu tu správnou.

„Hezké, že?" Ozval se za mnou ženský hlas. Leknutím jsem se otočila a spatřila ženu stojící ve dveřích.