NOVÝ ZAČÁTEK

XIX.

*

V nemocnici bylo celkem rušno. Na sedačkách seděli pacienti, rodinní příslušníci a všude pobíhaly sestry. Vyčarovala jsem kytku, abychom tam nepřišli s prázdnou.

„Dobrý den. Jdeme navštívit Arthura Weasleyho," řekl táta zdravotní sestře na recepci. Ta se na nás nejdřív zamyšleně podívala, ale pak nám řekla, kde ho najdeme.

„Slečno? Je ta kytka upravená podle nemocničního řádu?" Koukla se na mě, když jsme chtěli odejít.

„Já nevím. Asi ne," vykoktala jsem. Sestra protočila panenky a vytáhla hůlku. Něco zamumlala a kolem kytky se na chvíli objevil modrý zářící štít, který po chvilce zmizel.

„Ehm. Děkuji," poděkovala jsem nejistě a pak jsme se vydali do hlubin nemocnice.

*

Weasleyovi jsme našli ve třetím patře. Před nemocničním pokojem stála skupina šesti zrzků a jeden hnědovlasý chlapec opodál.

„Mayo!" Ozvalo se ze skupinky. Všechny hlavy se na mě otočily. Jeden vysoký zrzek mi šel naproti. Když jsme se po pár krocích střetli, pevně mě sevřel v náručí.

„Děkuju. Děkuju, že jste přišli," cítila jsem, že si s tátou podal ruku.

„To je samozřejmost. Jak je na tom?" Ptal se táta ustaraně.

„Už se probral. Mamka a členové řádu jsou vevnitř. Řeší tam..." dloubla jsem ho nenápadně loktem do žeber. „Sakra," zaklel, když si uvědomil, co právě řekl.

„Členové řádu? Cože? O čem to tady mluvíš?"

„Tati. To nic. O nic nejde. Žádný..."

„Co? Mayo? Ty o něčem takovém víš? Není to nějaká sekta, že ne? To bys jinak se vším skončila! Včetně jeho," ukázal naštvaně na Freda. Jeho hlas nabíral na síle, dokud ho nebylo slyšet přes celou chodbu.

„Ne! Ne tati! Proboha ne! Já ti to vysvětlím. Všechno ti to vysvětlím. Jenom, prosím tě, přestaň mluvit tak nahlas."

„Co se to tady děje?" Ze dveří, za kterými ležel pan Weasley, začali vycházet členové řádu včetně Jacoba. Jenom jsme na sebe kývli na pozdrav a pak odešel. Celá skupinka Weasleyových se nahrnula dovnitř. Když ze dveří vyšla poslední osoba, zavřela za sebou dveře.

„Remusi," usmála jsem se. Remus ke mně přišel a smutně se na mě usmál. Lehce mě objal, aby to nevypadalo před tátou blbě.

„Mayo. Ahoj. Jak se máš? Slyšel jsem, že včera byl pohřeb. Upřímnou soustrast vám oběma," otočil se na tátu.

„Díky," už nic víc mě nenapadlo. Táta přešel k lavičce a zmateně se na nás díval.

„Jsi v pořádku?" Upřímně, moc v pořádku nevypadal.

„Ne. Nejsem. Co je to sakra ten Řád? A proč jsou v tom zapletený Weasleyovi? A lidi z ministerstva? A moje dcera? A kdo jste sakra vy? A jak se znáte s mojí dcerou?" Teď už nevypadal zas tak moc zmateně, ale spíš naštvaně.

„Jmenuji se Remus Lupin. Možná jste o mě už slyšel. Chodil jsem do Bradavic přibližně ve stejnou dobu jako Vy. A před dvěma lety jsem tam učil vaši dceru," táta se na chvíli zamyslel.

„Jo. To jméno mi je povědomé. Nebyl jste v partě Jamese Pottera?"

„Ano. To jsem byl," Remus se mile usmál. Na to se táta ušklíbl.