NOVÝ ZAČÁTEK

XXXIII.

„Ach Remusi. Já věděl, že Vás zde najdu," Remus se nervózně ošil a podíval se do ohně na Brumbálův obličej.

„Pane řediteli. Stalo se něco?" Chvíli bylo slyšet jen praskání dřeva.

„Ano. Ano stalo. Velice nepříjemná věc. Jistě si pamatujete paní Ariu Radfordovou, že? Babičku naší drahé Mayi."

„Ano. Pamatuji. Viděl jsem ji asi před týdnem v Londýně. Těšila se dobrému zdraví."

„Velice mně tato zpráva zarmoutila. Aria byla má stará přítelkyně."

„Byla? Co to říkáte?" Zvýšil hlas Remus.

„Je mi to líto. Dnes ji našli mrtvou. Nemám nejmenší pochyby, že to mají na svědomí Smrtijedi. Vzhledem k okolnostem," Remus se nezmohl na jediné slovo. Teď už to vyslovit nemusím.

„Mrzí mě, že se to dozvídáte ode mne. Nicméně si myslím, že je to lepší než od někoho jiného. Na zítřejší poledne svolávám poradu. Máme toho hodně k vyřešení," zakončil Brumbál svou řeč.

„Dobře," řekl smutně Remus a už se chtěl otočit mým směrem.

„Málem bych zapomněl. Nedostal jste nějakou zprávu od slečny Radfordové? Dnes záhadně opustila školu. Byla spatřena v Prasinkách, ale slehla se po ní zem. Již jsem vyslal zprávu bystrozorům, aby ji hledali, ale zatím nic. Zmizela bez jakékoli stopy," prosím, hlavně mě neprozraď. Prosím.

„To je strašné. Musíme ji co nejdříve najít. Mohla by být ve velkém nebezpečí," díky, díky, díky.

„Jsem téhož názoru. Tedy. Uvidíme se zítra," v ohni znovu zapraskalo a bylo ticho. Vylezla jsem ze svého úkrytu a došla opět k Removi.

„Je mi to tak strašně líto," řekl tiše a objal mě. Nejprve jsem slzy potlačovala, ale nakonec jsem je nechala stékat po tvářích.

„Čím si ještě budeme muset projít, Reme? Kdo pro nás připravil tak strašný osud?" Vzlykala jsem mu do svetru.

„Nevím," povzdechl si. „To opravdu nevím." Pak už jsme nic neříkali.

*

Asi po hodině jsem navrhla, že udělám něco k jídlu. Remus souhlasil a já se sama přesunula do kuchyně. Moc zásob tady nebylo, ale z toho, co jsem našla se dalo udělat pár sendvičů, spíš pro Remuse, a pak jsem našla pytlík ovesné kaše. Remus po chvíli přišel za mnou do kuchyně.

„Co chceš dělat?" Nadhodil.

„No udělám ti pár sendvičů a kaši.."

„To jsem nemyslel," přerušil mě. „Co chceš dělat teď? Neutekla jsi kvůli vlně smutku, která tě smetla, že ne? Měla by ses vrátit domů, jinak po tobě budou všichni pátrat."

„Já vím." Povzdechla jsem si při vzpomínce na domov.

„Chápu, že je to těžké, ale mysli na svého tátu. Je tam sám. Teď to není nejvhodnější doba na to, abys zmizela. Jestli zůstaneš tady, doprovodí tě zítra domů. Pokud budeš chtít, můžu tě tam doprovodit už dnes," sedla jsem si na linku a začala pomalu uždibovat chladnoucí kaše.

„Já vím," přikývla jsem. „Já vím," nepřítomně jsem se zahleděla na špičky svých bot. Kaše mi díky chladu rychle stydla. 

„Já ale nemůžu domů. Nejdřív musím zjistit to, proč mi Sirius poslal ten dopis a proč mám najít ten kompas. Vím, že rodina je vždy na prvním místě, ale prostě si nemůžu pomoct. Kdybych teď šla domů, už bych se sem neodhodlala vrátit a udělat to. Najít ho. Musím znát pravdu. Nejlépe musím začít ještě dnes," odložila jsem už skoro prázdný kastrůlek vedle sebe a seskočila dolů z linky.

„Pomůžeš mi?" Podívala jsem se nadějně na Rema. Netvářil se zrovna nadšeně, ale přikývl.

„Ale nelíbí se mi to. Vystavuješ sama sebe strašnému nebezpečí. Možná i svého tátu," otočil se ve dveřích a odešel do chodby. Šla jsem za ním. Chodba, dvě patra nahoru a úplně doleva. Zastavili jsme se u posledních zavřených dveří. Siriusův pokoj. Dech se mi tajil napětím. Nevím proč. Je to přeci jen opuštěný pokoj. Nic zvláštního. Postel, skříň, stůl, možná nějaký obraz. Remus otevřel dveře a já zůstala překvapeně stát. Pokoj byl skoro prázdný. U jedné stěny byla položená matrace, na ní byl jen polštář a deka, prázdný starý psací stůl a v rohu staré zaprášené křeslo. Stěny byly holé a bílé. To bych u Siriuse nečekala. Vešli jsme dovnitř a parkety v pokoji trochu zaskřípaly.

„Jsi si jistý, že tohle je Siriusův pokoj?" Zeptala jsem se nejistě.

„Ovšem. Tady spal celou dobu, co se vrátil z Azkabanu," šla jsem prohledat šuplíky u stolu. Všechny byly prázdné. Akorát jsem tu rozvířila prach.

„Nic tu není," otočila jsem se na Remuse. Koutkem oka jsem si všimla něčeho por křeslem. Byla tam krabice. Když jsem ji zvedla, všimla jsem si, že na rozdíl od křesla, na krabici není ani smítko prachu. Došla jsem s ní ke stolu a otevřela ji. V krabici bylo jen pár věcí. Několik starých brků, pár kusů čistého pergamenu, dopisní papír, titulní strana Denního věštce se Siriusovou fotkou, svazek klíčů a několik starých kartiček s famfrpálovými týmy.

„Žádný kompas," řekla jsem smutně. Remus se vydal směrem k matraci. Sklonil se, aby nadzvedl polštář.

„Podívej," otočil se na mně a v ruce držel obálku.