NOVÝ ZAČÁTEK

B1

She's back! 😮

Ohlasů bylo poměrně dost (což mě těší), mám tu pro vás bonus! Tak bez dalšího zdržování.. jdeme na to.

Vítejte na poslední cestě.

O 3 měsíce později

"Řekněte mi, že si ze mě děláte srandu," zavřela jsem oči a čekala na výbuch smíchu, který běžně následuje po dobrém vtipu. Žádný ale nepřišel.

"Vůbec ne," řekl George vážně.

"Víš vůbec kolik nás ta cesta vyjde? A co obchod? A to ani nezačínám s tím, že jsem tátovi slíbila, že teď dlouho nikam neodjedu," přejela jsem pohledem oba zrzky přede mnou. Ve skutečnosti mě ten slib tátovi trápil nejvíc. Byl také jednou z podmínek pro to, abych se mohla nastěhovat k Fredovi. Stáli jsme u kuchyňské linky ve Fredově a mém bytě nad obchodem, do kterého jsem se krátce po bitvě přistěhovala.

Kromě bytu na mě čekalo ještě jedno překvapení. Za tu dobu, co jsem tu nebyla, Fred vybudoval na půdě místo pro sovy. Jediným obyvatelem toho obrovského prostoru byl Quick. Můj nejmilejší sováček, který se o Freda staral zatím co jsem byla pryč. Trvalo mu pár dní, než se na mě přestal zlobit kvůli tomu, že jsem ho tu nechala. Jednou mu za to pořídíme kamaráda. Nebo kamarádku.

Musím říct, že jsem si byt na první pohled zamilovala. Byl moderní a útulný, ale zároveň praktický. Malá chodba, která ústila do obýváku s kuchyňským koutem, z ní dvoje dveře, jedny do koupelny a druhé do ložnice. Fred trval na tom, abych výzdobu udělala podle sebe a abych změnila cokoliv, co se mi byť jen maličko nezamlouvalo. Jediné, co jsem udělala bylo, že jsem obstarala pár rostlin a přidala své knihy do prázdné knihovny. Knihovna je totiž podle mého ta nejlepší dekorace, co člověk v bytě nebo domě může mít. Časem určitě přidáme nějaké zarámované fotky. Až nějaké pořídíme.

"Vždyť ty jsi svojí cestu taky zvládla bez velkých financí," namítl Fred.

"Měla jsem peníze. A dokázala jsem se obejít i bez nich. Vy už jste zapomněli, že jsem spoustu času netrávila jako člověk? Bylo tak jednodušší si sehnat jídlo a najít nocleh. A navíc jsem byla sama. Teď tady mluvíme o cestě ve třech." Namítala jsem pořád. Pravda ale byla taková, že jsem tuhle cestu chtěla podniknout sama. Tajně. Rychle. Plánovala jsem si ji už několik týdnů. Ne že bych nechtěla cestovat s Fredem a Georgem, ale je toho spousta, co se může pokazit a lepší řešení se najde pro jednotlivce než pro skupinu. To je prostý fakt.

"My to zvládneme. Obchod se na těch pár dní nesloží. Jsme dobře zajištění, máme věrné a pravidelné zákazníky. Všechno běží jako na drátkách. Jen v mém bytě je prázdno." Posmutněl George.

"A co Fred?" Nadhodila jsem.

"Co já?"

"Jsi připravený na takovou cestu? Máš se šetřit, dokud nebudeš úplně v pořádku." Ani nevím, proč jsem teď měla pochyby. Už na první pohled vypadal zdravě, odpočinutě a plný síly. Uplně jsem mohla cítila jeho sílu a odhodlání.

"Já myslím, že jsi mě za poslední měsíc otestovala dostatečně, jestli jsem v pořádku." Ušklíbl se na mě a mě zčervenaly tváře. Moc dobře jsem si pamatovala tohle "testování". Byla to pravda. S klidným srdcem jsem mohla říct, že je naprosto v pořádku. Po všech stránkách.

"Když to je něco jiného." Zavrtěla jsem hlavou. "Tady mluvíme o cestě na druhý konec světa! Přemýšleli jste jak se tam vůbec dostaneme? Ani já netuším jestli jsem na takový přenos dost silná." Dvojčata si vyměnila spiklenecký pohled, který málokdy přinášel něco dobrého. Vždy záleželo na situaci, ve které se zrovna nacházeli. V tomhle případě jsem si byla jistá, že mi něco neříkají.

"To už jsme zařídili." Usmál se na mě Fred a položil mi ruku kolem ramen.

"Jak zařídili?"

"Našli jsme někoho kdo nás tam pošle přenašedlem." Opatrně, ale rychle, svou ruku zase stáhl.

"Cože jste udělali?! Vy už jste to zařídili a nic mi neřekli?!" Rozčílila jsem se. Poslední dobou jsem byla nějaká vznětlivá. Sice jsem byla doma, měla jsem u sebe Freda, vídala jsem se s tátou a Joane minimálně ob den, ale bylo tady ještě něco. A právě to něco mě v tom mém vysněném světě doslova žralo. Něco mi pořád chybělo.

"Jo zařídili. Ale neměj strach. Je to spolehlivý člověk." Ujistil mě Fred. Sice bych je nejradši oba roztrhala, ale teď už by mi to k ničemu nebylo. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

"Tak mi o tom řekněte víc. Kdy? Na jak dlouho? Jak si představujete to, že nás nebudou hledat, když jen tak zmizíme."

"Všechno jsme už předem zajistili." Začal Fred a George ho doplňoval.

"Dostaneme se tam pomocí přenašedla. Plánujeme to tak na jeden den cesta tam a druhý den cesta zpátky. Počítejme ale radši s jedním dnem navíc."

"Naši o tom vědí a obchod zůstane na ty dva až tři dny uzavřený. O nic moc nepřijdeme. Mamka s tátou se na něj zajdou podívat, jestli je všechno v pořádku."

"Gregovi to samozřejmě říkat nemusíme. Bude to jen jedna rychlá cesta." Dlouho jsem mlčela a rozmýšlela. Na mé předchozí cestě jsem se starala jen o sebe. Teď ale budu mít po boku dvojčata. Jestli se tím situace hodně změní a zkomplikuje, to teď posoudit dokážu. Od jak živa ale platí pravidlo, že nejjednodušší je cestovat sólo.

"A máte aspoň adresu? Byli jste s ní v kontaktu, že?" Povzdechla jsem si.

"Jasně že máme."

"A kdy vyrážíme?" Nastala chvíle ticha, kdy mi ani jeden neodpověděl.

"Zítra ráno." Oba se přikrčili jako by očekávali nejhorší, já si však musela jen na vteřinu sednout.

Je to tady. Měla bych vytáhnout svoji ověřenou kabelku na cesty, která stále ukrývá moje tajné dědictví. Dědictví, které se nám bude rozhodně hodit. Bylo tedy rozhodnuto.

Jedeme si pro Katie do Austrálie.