NOVÝ ZAČÁTEK

4. kapitola

"Ahoj. Dovolíš?" Nestihla jsem ani nijak zareagovat. Rychle mi sáhl do kapuci a zahodil to někam do dálky. Sotva to dopadlo, ozvala se rána. Z místa, kam ta věc dopadla, začaly létat barevné jiskry.

"To bylo o fous," zasmál se. Hlouček začal bouřlivě tleskat. Až teď mi došlo, jak málo chybělo tomu, aby mi to bouchlo u hlavy. Pozorovala jsem zářivé prskající jiskry s husí kůží po těle.

"Jsi v pohodě?" Zeptal se nejistě a položil mi ruku na rameno. Svůj výraz bych teď vidět nechtěla. Zamračila jsem se, párkrát rychle zamrkala a pak se na něj podívala. V zrzavých vlasech se mu chytaly vločky, v jeho hnědých očích jsem viděla obavy, ale usmíval se. Hlavou mi proběhlo, že má moc hezký úsměv. Celkově je hezký. Nikdy jsem sice nebyla na zrzky, ale nikdy jsem nepotkala nikoho jako je on.

"J..já. Jo. Asi jo," sklopila jsem oči k jeho hábitu. Měl na něm vyšitý oranžovo-červený znak se lvem. Co to asi znamená?

"Celá se klepeš. Je ti zima? Nechceš.. nechceš s námi zajít na něco teplého? Na uklidnění a na zahřátí?" Usmál se na mě. Ráda bych. Ani nevíš jak. Už jsem se chytala odpovědět, když na mě zavolal táta.

"Mayo! Už musíme jít!"

"P-promiň. Možná někdy jindy. Já už musím.."

"Jo jasně," skočil mi nervózně do řeči a prohrábl si vlasy. "Žádnej problém."

"Jo. Tak.. ahoj," otočila jsem se k odchodu.

"Jo. Ahoj. A promiň za tu rachejtli!" Zavolal na mě.

"Jasně," otočila jsem se za chůze.

"Hej Frede! Jdeš? Nebo tě přimrazila k zemi?" Zavolal na něj někdo zezadu. Naposled jsem se otočila. Pořád tam stál a díval se jak odcházím. Když si všiml, že se koukám, rozpačitě se usmál a zamával mi. Zamávala jsem mu nazpátek a pak už se radši neotočila. Snažila jsem se uklidnit hormony, než dojdu k tátovi. Jsi tu druhý den Mariano a už na někoho myslíš. Styď se. S úsměvem jsem došla až k tátovi, ten mě vzal za ruku a přenesl nás někam pryč.

***

Zase se mi udělalo špatně, ale přistání bylo o něco lepší než poprvé. Přistáli jsme v davu uspěchaných lidí.

"Tak tohle je Příčná ulice?" Zeptala jsem se a na poslední chvíli uhnula před tyčí, co mi proletěla kolem hlavy.

"Jo. Teda. Tolik lidí tady většinou nebývá," zatáhl mě k prvnímu obchodu. K Ollivanderovi, jak hlásal nápis nade dveřmi. V obchodě bylo prázdno.

"Haló!" Zavolal táta do místnosti za pultem. Ze dveří vyšel stařičký pán.

"Dobrý den," pozdravila jsem s úsměvem.

"Dobrý den i Vám, slečno Radfordová," usmál se na mě s malou poklonou.

"Odkud.." nestihla jsem svou otázku ani dokončit.

"Cítil jsem Vás sotva jste se přenesli před můj obchod. Nemyslím to špatně. Vyzařuje z Vás typické Radfordovské kouzlo osobnosti a vaše magie je nezaměnitelná. Ano. Radfordovi si u mně kupovali hůlky. Stejně jako všichni ostatní. Čekal jsem Vás dříve. Máte zpoždění," zachraptěl.

"Aha. Ano," prohrábla jsem si vlasy abych z nich dostala roztálý sníh. Takže jako první věc budu mít hůlku. To je dobrý. Myslím.

"Takže," odmlčel se a podíval se na moje ruce. Dlouho je zkoumal a přemýšlel. "Hm. S Vámi to nebude jednoduché." Pak zmizel v chodbičce za pultem.

"Tohle mi řekl kdysi taky. A přede mnou všem z našeho rodu. S námi to je velmi těžké. I s Rowenou a Helenou to bylo těžké, ale to ti budu vyprávět někde jinde," šťouchl mě do ramene táta. Tak na to se budu těšit. Pan Ollivander se vrátil a v ruce nesl pár krabiček.