NOVÝ ZAČÁTEK

XV.

*

Ráno, když jsme se probudily, venku řádila sněhová vánice. Trvalo nám celou věčnost než jsme se vyhrabaly z tepla svých postelí. Komu byl se taky chtělo courat se studeným hradem z hodiny na hodinu, že jo. Dneska byl čtvrtek. Pro všechny to znamenalo, že se víkend přiblížil. Pro mě to znamenalo, že dneska Freda neuvidím vůbec. Naše rozvrhy se neslučují ani na jednu hodinu. Od té doby, co Umbridgeová zrušila famfrpál, je Fred jako vyměněný. Snadno se naštve. Je to s ním poslední dobou docela těžké. Po 3 hodině mě na chodbě zastavila jedna holka se vzkazem, že mám hned přijít do ředitelny.

*

„Chtěl jste mě vidět, pane profesore? Stalo se něco?" Zavřela jsem za sebou dveře ředitelny. „Tati? Co tady děláš?" Vyhrkla jsem radostně, když se z poza rohu objevil další člověk.

„Ahoj zlato," táta mě stiskl v náručí a držel mě tak dlouho, dokud jsem se nezačínala dusit.

„Co se stalo?" Zeptala jsem se znovu. Když jsem se na něj podívala, hned jsem si všimla zarudlých očí a kruhů z nevyspání.

„Zlato.. já.. jde o dědu. Měl nehodu."

„Pane bože! Je v pořádku? Jakou nehodu?"

„Když byl v Londýně, srazilo to tam auto. Je v nemocnici a je to zatím hodně vážné."

„Kdy se to stalo?"

„Včera odpoledne."

„Včera?! Proč jsi pro mě nepřišel dřív? Musíme hned za ním!" Začala jsem chytat lehký záchvat paniky.

„Nechtěl jsem tě vytrhnout ze školy v polovině týdne," táta mi setřel slzy a pevně mě objal. Opravdu ten jeden den něco změnil. Co se to proboha se světem děje?

„A co babča?"

„Je u něj. Odmítá odejít, dokud se neprobudí."

„Pojedeme za ním?"

„Zítra. Slibuju," s touhle strašnou zprávou mě poslali pryč.

Vrátila jsem se na pokoj. Představa, že bych měla teď mít lektvary, mi nedělala dobře. Už dobrou hodinu tady ležím na posteli a brečím. Proč se tohle děje zrovna mě? Co jsem udělala tak špatného? Že mě Bůh trestá?

„Mayo?" Ozvalo se ode dveří. Nijak jsem na to nereagovala. Ten, kdo přišel, zavřel dveře a přišel si sednout na mojí postel.

„Co se děje? Proč si nepřišla na lektvary?"

„Ach jo. Kat. Já.. nevím co mám dělat," rozvzlykala jsem se nanovo.

„Heej! To bude dobrý. Řekni mi, co se stalo?"

„Já.. byla jsem v ředitelně, protože se mě Brumbál zavolal. Byl tam táta. Včera.. včera měl děda nehodu. Je v nemocnici a je to zlé," natáhla jsem se po posledním kapesníku, která jsem u sebe měla. Kat si mě přitáhla do utěšujícího objetí.

„Šššt. To bude dobré. Nebreč. Uvidíš, že se z toho dostane. Všechno bude v pohodě. Půjdeš za ním?" Otřela jsem si slzy.

„Jo. Zítra. Táta mě vyzvedne po škole," začala jsem sbírat všechny mokré kapesníčky, co se mi válely po posteli i kolem ní. Kat mi donesla koš.

„Děkuju. Kat. Co bych bez tebe dělala?" Usmála jsem se na ní přes poslední slzy.

„To opravdu netuším," Kat se začala přehrabovat v tašce.

„A co bylo na lektvarech?" Nadhodila jsem, kdy začala z tašky vyndavat pergameny.

„Ale nic moc. Snape měl díky bohu blbou náladu a tak nám dal za úkol připravit jednoduchý lektvar a zavřel se u sebe. Pohodička. Celkem zbytečná dvouhodinovka," pokrčila rameny.