XXVI.

704 44 1
                                    


Dneska jsem se trhnutím probudila. Cítila jsem se ještě unavenější než když jsem si šla lehnout. Dnes je poslední den přípravy na OVCE. A dneska jsou NKÚ. Dopoledne chudáčci žáci pátého ročníku budou skládat tu hnusnou zkoušku. Těmi chudáčky myslím Harryho, Rona a Miu.

Když jsem se oblékala, ruce se mi klepaly tak, že jsem si pomalu ani nedokázala zapnout knoflíčky na košili. Dneska mi nic nehrozí. Až zítra to přijde. Kat se mě snažila ujistit, že všechno v pohodě, že to je jenom stres ze zítřka. Já ale věděla své. Ten pocit určitě nebyl můj.

Na snídani mě musela skoro odtáhnout a donutila mě sníst aspoň krajíc suchého chleba. Fred ani Geroge na snídani nebyli. To bylo další špatný znamení. Oni by NIKDY nevynechali snídani. Za celé ráno se nikde neobjevili. Když se na snídani nic nestalo, začalo mi hlavou vířit něco jiného. Dostali jsme volný den, abychom se mohli samostatně učit. Co se mám učit jako první? Co mi dělá největší problém? Nemám si dát nejdřív aspoň hodinku spánku?

„Nepřemýšlej. Bolí mě z toho hlava," šťouchla do mě Kat.

„Cože? Jak tě z toho může bolet hlava? Spíš mě, ne?" Nechápala jsem. Kat jenom protočila oči. 

"Když nad něčím přemýšlíš, nutí mě to přemýšlet nad tím, nad čím asi přemýšlíš. Z toho mě bolí hlava. Zvlášť takhle po ránu," teď jsem zase protočila oči já. Tyhle její zvláštní myšlenkové pochody nikdy nepochopím.

„Co budeme dělat?" Nadhodila jsem.

„Hm. Já bych si vzala něco sebou ven. Sedneme si na trávu, trochu se opálíme a ty mi zopakuješ formule. Z posledních měsíců si toho moc nevybavuju," široce se na mě usmála.

Rychle jsme dosnídaly a vydaly se zpátky k naší věži. Tam jsme si vzaly pár učebnic a vyrazily ven. Když jsme vyšly před havraspárskou věž, Kat si vzpomněla, že si nevzala učebnici na formule. Tak se musela vracet. Čekala jsem na chodbě. Sotva vyběhla ven, zakopla a upustila pergameny, co nesla. To mi připomnělo, že jsem si žádné nevzala. Takže tentokrát jsem se vracela já. Přiběhla jsem do pokoje, prohrabala celý kufr, což byl opravdu ten nejtěžší úkol. Najít v tom bordelu aspoň jeden prázdný pergamen by nedokázal ani Merlin. Když jsem asi po deseti minutách konečně jeden našla, rozběhla jsem se zpátky ke Kat. Když jsme konečně měly všechno, vydaly jsme se ven. Naši pozornost však upoutal dav studentů v jednom patře a pronikavý jekot Umbridgeové. Byly jsme zvědavé, co se zase stalo, že zase vyšiluje a tak jsme se šly podívat. Když jsme se protlačily trochu blíž, viděli jsme onu příčinu. Někdo z podlahy udělal jakýsi smradlavý močál. Hned mi bylo jasné, že v tom mají prsty Fred s Georgem. Naštěstí jsem tady ani jednoho nezahlédla. Protiva létal nad močálem a šíleně se smál.

„Radši bychom měly jít. Nemám z toho dobrý pocit," Zašeptala jsem. Kat nijak neprotestovala.

„Myslíš, že to vážně udělali.."

„Jo. A bojím se, že tohle je teprve začátek."

Tiše jsme procházely chodbami až jsme se konečně dostaly ven. Hned na první pohled bylo jasné, že učit se venku nebyl jen náš nápad. Kdyby to někdo spočítal, závěr by byl takový, že všichni sedmáci se buď povalují venku na trávě, nebo jsou zrovna na cestě ven. Teda ne úplně všichni. Chyběli tu určití chlapci z Nebelvíru. Proč to prostě nemohli vydržet těch pár dní? Obchod by se sám od sebe za tu krátkou dobu nezbořil.

*

Asi po hodině učení jsme se rozhodly zajít si do kuchyně pro něco malého k jídlu a nějaké osvěžující pití. Sotva jsme se dostaly ke hradu, začaly se ozývat výbuchy. Vyděšeně jsme se na sebe podívaly a rozběhly se tím směrem. Cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku a zaplavil mě pocit adrenalinu. Ten druhý pocit ale nebyl můj. Díky tomu mi hned došlo, že tyhle výbuchy jsou součástí Weasleyovic rozlučky se školou. Když jsme vběhly na nádvoří, zahlédla jsem skrz otevřenou bránu obřího draka řítícího se na Umbridgeovou. Ve Velké síni se stále ozývalo práskání ohňostrojů. Najednou se drak s velkou ránou proměnil na oblak malých jiskřiček a bylo po všem. Nebo ne až tak úplně po všem. Z Velké síně vylétli na košťatech Fred s Georgem a za nimi se hnali žáci pátého ročníku. Všichni studenti se seběhli na nádvoří a pozorovali poslední část rozlučkové show. Musím přiznat, že to bylo velkolepé a byla jsem na Freda pyšná. Když jsem pozorovala poslední zbytky zářivého W na obloze, říkala jsem si, že máme s Kat obrovské štěstí. Zrovna my dvě chodíme s kluky, co odcházejí ve velkém stylu. Najednou ale byl konec a kluci na svých košťatech zmizeli někde v dálce.

*

Celá škola nemohla přestat mluvit o dnešním poprasku, který kluci svým odchodem způsobili. Dokonce bych i řekla, že tenhle den se zapíše do Bradavických dějin a bude se o něm vyprávět ještě několik dalších desetiletí. Přesně jak to Fred chtěl. Čím déle jsem to poslouchala, tím víc jsem si připadala opuštěnější. Strašně moc mě mrzelo, že se se mnou Fred nepřišel rozloučit. Na konci dne už jsem z toho všeho byla tak vyčerpaná a zoufalá, že jsem si přála skočit z Astronomické věže. A mi v tom vlastně brání? Fred už tady není a já nevím, jestli ho brzo uvidím. 

NOVÝ ZAČÁTEKWhere stories live. Discover now