NOVÝ ZAČÁTEK

28.

Nový rok přišel dřív než jsem si myslela. S nadějí, že se Fredovi podařilo najít novoroční kouzlo jsem si šla lehnout hned po půlnočním přípitku. Nikdo mi v tom naštěstí nebránil. Haylee tady byla s námi a tak Arthura dostatečně zaměstnávala. Bohužel jsem nemohla usnout. Přešla jsem k oknu a sledovala ohňostroje na nebi.
"Omlouvám se." Zašeptala jsem směrem k nebi, i když jsem věděla, že to neuslyší. "Miluju tě."
Pozorováním hvězd jsem strávila ještě přibližně hodinu. Pak už mě začaly studit nohy a to byl signál, že je čas jít si lehnout.
*
Už je to něco přes měsíc, co jsem potkala Arthura a prakticky se k němu nastěhovala. Po Novém roce začal opět chodit do práce a já zůstávala sama. Většinu toho času, co byl pryč jsem se chodila toulat po Paříži. Hledala jsem znamení, signál nebo cokoliv co by mohlo být spojené s Maribauldem. Dávala jsem si velký pozor, abych nechodila pravidelně stejnými místy. Nerada bych, aby se opakoval ten den, kdy mě málem dostali. Byla jsem několikrát v tom obchodě, ve kterém mi Arthur koupil ten deník. Nic zvláštního jsem nenašla. Možná to byla jenom náhoda. Možná ho Arthur jednou viděl ve výloze a vzpomněl si na mě. Pak když chodil pravidelně kolem, měl pocit, že ho tam něco táhlo. To se občas stává.
Chvíle co trávím v domě, většinou pomáhám Haylee. Ať už je to v uklízení, vaření nebo vymýšlení, jak zařídit zbytek domu. Koberec, který jsem Arthurovi vyčarovala k Vánocům se jí naštěstí líbil. Když jsem ji trochu víc poznala, a přestala se mi omlouvat za to naše nepovedené první setkání, připadala mi jako fajn holka. Začaly jsme spolu dobře vycházet. Z toho měl Arthur nesmírnou radost.
Z jejich strany jsem si přišla víc než vítaná, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že sem nepatřím a že tu být nemám. Samozřejmě, že sem nepatřím. Vím to. Moje místo je v Anglii. Po Fredově boku. Ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, ani tím jsem si úplně jistá nebyla. Něco hluboko uvnitř mě nahlodávalo, že ani to není místo, kde bych teď měla být.
*
Blížil se konec druhého měsíce, co jsem se schovávala u Arthura a Haylee. Ze dnešní pochůzky po městě jsem se vracela už za tmy. Od rána jsem měla takový divný pocit, jako by se mělo něco stát. Proto jsem se vypravila do ulic Paříže hned po snídani. Chodila jsem městem celý den, ale nic jsem neviděla. Žádné znamení, že by Maribauld byl někde poblíž. Ten divný pocit mi ale vydržel celý den až do večera.
Odemkla jsem si dveře náhradním klíčem, co mi Arthur půjčil. Už mě tu oba brali jako součást domácnosti. Dneska jsem měla vařit večeři já. Většinou jsme se s Haylee střídaly. Vyndala jsem potřebné ingredience a nádobí a dala se do přípravy jednoduché lehké večeře. Byla jsem sotva v půlce, když dorazila Haylee.
"Tak jak to dneska šlo? Pořád žádné znamení?" Zeptala se mě, když si sedla ke stolu.
"Pořád nic. Už od rána mě tíží takový divný pocit. Myslela jsem si, že by to s tím mohlo souviset, ale očividně jsem se spletla."
"Divný pocit? A nemohly to být jen žaludeční obtíže?"
"Velmi vtipné." Ušklíbla jsem se na ni od plotny.
"Ale no tak, Mayo. Bereš to moc vážně. Jenom jsem se snažila tě trochu uvolnit. Poslední dobou jsi jako vyměněná."
"To bude asi tím, že tu jsem už dlouho." Zamračila jsem se do hrnce. "Už jsou to měsíce a já pořád nejsem ani o krok blíž cíli."
"A co máš vlastně za ten svůj cíl?"
"Zjistit pravdu. Za posledních pár let se mi celý život překroutil hned několikrát."
"Takže vlastně hledáš samu sebe." Řekla Haylee po chvíli.
"I tak se to dá říct." Souhlasila jsem a místnost se ponořila do ticha. Raději jsem nechtěla vědět na co právě myslí.
Ozvalo se šramocení klíčů v zámku následované bouchnutím dveří. Arthur se vrátil.
"To je vůně!" Ozvalo se z chodby.
"Jdeš akorát včas!" Nachystala jsem tři talíře a příbory na stůl.
"Tak jak se dneska měly moje holky?" Přišel Arthur se širokým, ale poněkud nervózním, úsměvem do kuchyně.
"Skvěle. Zákazníci se zase vracejí, takže největší krize je za námi. Měla jsem nakonec pravdu. Byla to jenom otázka času, než se lidi vzpamatují z těch útoků v Anglii a dojde jim, že tady takové nebezpečí nehrozí." Pokrčila rameny Haylee. Poslední dobou se v Anglii dějí hrozné věci. Dochází tam k útokům smrtijedů, vraždí i mudly, ničí budovy a obchody. Začíná hrozná doba. Každý večer se modlím aby se nic nestalo mým nejbližším.
"A co ty, Mayo? Něco nového?" Zeptal se mě přímo, když jsem ho chvíli nevnímala.
"Ne. Vůbec nic. Chodila jsem po městě celý den, ale nic. Žádné znamení. Žádný Maribauld." Pronesla jsem sklesle a pak jsme se všichni pustili do jídla.
Nemohla jsem si nevšimnout, že po celou dobu večeře byl jak na jehlách.
"Co se děje Arthure? Stalo se něco, o čem jsi nám neřekl?" Zeptala se ho nakonec Haylee starostlivě, když jsme dojedli. Arthur se na mě podíval a na prázdno polkl. Bylo mi hned jasné, že teď řekne nějakou lež.
"Nic. Nic se nestalo. Jenom toho mám po dnešku dost." Usmál se na ni a pak sklopil oči do talíře.
"Co jsi udělal?" Zamračila jsem se na něj podezíravě. To nebude nic dobrého. Sotva Arthur otevřel pusu, z krbu v obývacím pokoji vyšel Brumbál. Musela jsem se co nejvíc ovládat, abych po Arthurovi nehodila nožem, který jsem držela v ruce. Než jsem se stačila rozhodnout k útěku, omotaly se kolem mě provazy.
"Dobrý večer přeji." Usmál se Brumbál mile. "Omlouvám se za ty nepříjemné provazy, ale potřebujeme si promluvit, Mayo. A já nemůžu riskovat, že zmizíš dřív než skončíme."
"Jak jsi mohl?" Otočila jsem se na Arthura. "Jak jsi mě mohl takhle zradit? Já ti věřila!" A to byla ta chyba. Přesně před tímhle mě Mira varovala. Abych nebyla důvěřivá. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mě zradí někdo z vlastní rodiny.
"Chce si jenom promluvit, Mayo. Třeba ti i dokáže pomoct." Podíval se na mě smutně. "Doufám, že až to pochopíš, tak mi odpustíš." S těmito slovy se on i Haylee zvedli a odešli do horního patra, aby si se mnou mohl Brumbál soukromě promluvit. Pomalu jsem začala pracovat na svém vysvobození. S Jacobem jsem tohle ne jednou trénovala. Brumbál mezitím došel ke stolu a přisedl si naproti mně.
"Neměj to Arthurovi za zlé, Mayo. Jen se tě snaží chránit." Podíval se na mě přes své brýle.
"Přišel jste mě vzít zpátky do Anglie, pane profesore?" Zeptala jsem se nic neříkajícím tónem, který jsem stále ještě zdokonalovala. "Protože jestli ano, tak Vás musím zklamat. Nemůžu se vrátit."
"To mi bylo hned jasné." Přiznal smířeně Brumbál. Cítila jsem, jak jeden z provazů povolil. Ze svého pokoje jsem si myšlenkou přenesla svou kabelku. Teď se mi hodilo, že jsem si nikdy nevybalila.
"Co tedy chcete?" Zeptala jsem se narovinu. Brumbál na mě mlčky hleděl.
"Rád bych znal ten příběh, který za tím vším stojí. Co tě donutilo vyrazit na takovouhle cestu? Čeho si myslíš, že tím dosáhneš? Jak tvoje cesta bude pokračovat?" Opřel se lokty o stůl, a ruce spojil pod bradou. Úplně mě vyděsil pohled na jeho ruku s černajícími prsty. Na to se ho ale zeptat nemůžu.
"To Vám říct nemůžu. Ne teď." Zavrtěla jsem hlavou. Provazy povolily.
"Mayo. Jsem starý člověk. My nevíme, kolik času nám může zbývat."
"Je mi to líto, ale ne." Nahmatala jsem pod stolem kabelku. "Neměli jsme se setkat a proto Vám nemůžu nic říct. Je mi to líto." Postavila jsem se a okamžitě se přenesla. Ani jsem si nestihla všimnout jeho výrazu, že jsem se z provazů dokázala dostat tak snadno.
*
Brumbál sledoval dívku před sebou. Vůbec ho nepřekvapilo, že se z provazů dokázala dostat. Spíš by se podivil, kdyby ne. Poté, co se přenesla pryč, do útulné kuchyně vešel Arthur se svým děvčetem. Díval po kuchyni a obývacím pokoji s nadějí, že Maya zůstala. Když ji nezahlédl, ramena mu smutně klesla.
"Tušil jsem to." Řekl Arthur a opřel se ramenem o futra dveří. "Neměl jsem Vás kontaktovat. Tohle mi nikdy neodpustí." Unaveně si promnul oči a posadil se na místo, kde ještě před pár minutami seděla jeho sestřenice.
"O to bych se nebál." Ujistil ho Brumbál s lehkým úsměvem. "Přeci jen jste rodina."
"A řekla Vám aspoň něco?"
"Nikoliv. To děvče toho má spoustu před sebou. Mám pocit, že sama ještě pořádně neví, co jí osud přichystal."
"Zatraceně." Zaklel Arthur a otočil se tváří od starce. "Tohle celé je na hlavu. Tohle všechno vůbec nedává smysl. Jak ji to vůbec mohlo napadnout? Jak může cestovat, když sama neví kam? Jak může hledat něco, o čem zatím neví? Za to určitě může ten chlap."
"Chlap?" Zeptal se Brumbál a zvídavě se na Arthura podíval přes obroučky svých brýlí.
"Ten kterého tady hledala. Maribauld. Ani pořádně neví, kdo to je a ani proč ho musí najít. Mám o ni strach. Nechtěl jsem, aby odešla tak brzo. Chtěl jsem, aby zůstala tady. V bezpečí." V tu chvíli byl Arthur rád že sedí, protože pocítil náhlou slabost v nohách.
Tehdy se Brumbál zvedl, poděkoval za setkání a odešel. Zbyly po něm jen saze na novém koberci před krbem. Ani Arthur ani Haylee jeho náhlý odchod nepochopili. Oba seděli u stolu, drželi se za ruce a modlili se za Mayu a za to, aby si našla dostatečně bezpečné místo, na kterém by mohla přečkat noc.