NOVÝ ZAČÁTEK

10. kapitola

"Konečně máme chvilku pro sebe. Jak ti je, drahoušku?" Zeptala se Kat a posadila se na kraj mé postele.

"Prosím. Neříkej mi drahoušku. Stačí že mi tak řekla madame Pomfreyová snad padesátkrát za tu chvíli, co tady byla," nakrčila jsem nos. Kat se jen zasmála.

"No jo, ale teď vážně. Jak ti je?" Přisedla si ke mě Laura.

"Asi dobře. Nic mě nebolí, nejsem unavená. Prostě jen existuju. Dneska mě ale ještě nepustí," postěžovala jsem si.

"Tak to je na prd," trefně poznamenala Sof a pak nastalo ticho. Jedno téma jsme uzavřely.

"No. Asi si říkáš, pro jsme přišly. Za prvé, jsme kámošky, tak proč bychom za tebou nepřišly že? Za druhé, měly jsme trochu problém s pokojem. Ne počkej. To jsem řekla špatně. Prostě.. Když jsi nám tam omdlela, musely jsme ho odčarovat. Takže máme zpátky náš nudný modrý pokoj," začala Kat.

"To nevadí. Byly jsme tak domluvené, nebo ne? Taky se mi to líbilo, ale nestojí to ty problémy, které z toho mohly být," řekla jsem a posadila se. Zády jsem se opřela o čelo postele.

"A třetí věci.." nadhodila Sof a všechny se otočily na Emily. Ta polkla, zhluboka se nadechla a pak se na mě podívala.

"Třetí důvod je moje omluva. Chtěla bych se ti omluvit za to jak jsem se chovala. Nevím , co to do mě vjelo. Dala jsem si s klukama ohnivou whisky a asi jsem jí měla víc, než jsem si myslela. Doteď jsem měla svůj post top holky z Havraspáru a když ses tady objevila, cítila jsem se ohrožená. Úplně mě to vykolejilo. Vím, že ty o nic takovýho nestojíš. Mrzí mě to, Mayo. Doufám, že mi to někdy odpustíš, protože vypadáš jako fajn holka a byla bych moc ráda, kdybys mě mohla považovat za svoji kamarádku," dívala jsem se na ní a přemýšlela. Nechci si dělat nepřátele, ale když ji dokázala naštvat jen představa, co by byla schopná udělat, kdyby se stalo něco doopravdy? To asi nezjistím, dokud to nepřijde.

"Omluva se přijímá," řekla jsem nakonec a pousmála se. Emily se usmála a ostatní holky vydechly úlevou. V tu chvíli se do místnosti vřítil Fred. Madame Pomfreyová říkala, že se vrátí. A měla pravdu.

"Ale no tak! Předtím Pomfreyová a teď vy? Koho mám zaklít nebo uplatit, abych mohl být s Mayou chvíli o samotě?" Zeptal se zoufale a to u holek vyvolalo smích.

"Stačí říct, dvojče," zasmála se Kat a vstala z postele.

"Ale jestli nám chceš zaplatit, dvojče, tak nebudeme proti," dodala Sof a pak holky odešly.

"To určitě," zamumlal Fred a přisedl si na židli vedle mé postele.

"Sám jsi jim to nabídl," zasmála jsem se.

"No dobře dobře. Tak hlavně že jsou pryč," nakoukl ke vchodu jestli doopravdy odešly. "Vážně mi řekly "dvojče"?"

"Už to tak bude. Ber to takhle. Je to lepší, než aby ti říkaly špatným jménem, nebo ne?" Usmála jsem se.

"Hele nepodporuj je v tom!" Zatvářil se ublíženě a pak se zamyslel. "Já nevím. Je to tak těžký nás rozeznat? Myslel jsem, že si už všichni zvykli. Je pravda, že si nás plete i máma.."

"To jako vážně?" Skočila jsem mu do řeči a rozesmála se.

"Jo! Ale občas se trefí," ušklíbl se.

"Podle mě jste si hodně podobní, ale máte mezi sebou určité rozdíly, podle kterých vás jde snadno rozlišit," řekla jsem chlácholivě. Věnoval mi děkovný pohled, ale už na to nic neřekl. Chvíli se na mě jen díval a pak spustil.