NOVÝ ZAČÁTEK

1.

Ahojky všichni! Jak jste si asi všimli, jsme se dostali na konec Harryho pátého roku. Snažím se držet s dějem knížek, ale teď je na čase, aby Maya vyrazila na cestu.
Začíná takový poslední díl příběhů Mayi Radfordové. Ještě stále na něm pracuju, takže na časté přidávání a mega dlouhé kapitoly to moc nevidím.
Nicméně! Doufám, že se vám pokračování bude líbit. Díky za vaši trpělivost, komentáře i votes. Vždycky mně moc potěší <3
Už vás nebudu déle zdržovat a užijte si kapitolku. :)
PattyT

*
Chroptící chýši jsem opustila poté, co nastala noc. Vydala jsem se směrem k Prasinkám. Poslední pohled na domov, který teď dlouho neuvidím. Napadlo mě, že ve tmě bude cesta bezpečnější. Když jsem prolétla naší ulicí, nemohla jsem si odpustit nakouknout do oken našeho domu. Svítilo se. Táta s Joane seděli u stolu. Táta jí ukazoval nějaké fotky a lehce se usmíval. Něco jí u toho vyprávěl a pak si setřel slzy. Joane ho hned objala a on jí objetí oplatil. Je v dobrých rukou. Nenechávám ho úplně samotného. S tímto pocitem jsem roztáhla křídla a odletěla.

Moje první zastávka bude Londýn. Tam se dostanu, když poletím podél kolejí, kudy jezdí Bradavický express. Za letu jsem vzpomínala, jaká byla moje první, a zároveň poslední, cesta z nádraží Kings cross. Jak jsem se bála proběhnout zdí, abych se dostala na nástupiště. Jak mi vlak málem ujel před nosem. Všechno to jsou krásné vzpomínky.

Držela jsem se blízko kolejím. Nikde jsem žádného dravce neviděla, ale rozhodně jsem nechtěla riskovat let ve volném prostoru. Noc byla poměrně teplá a jasná. Měsíc osvětloval krajinu tak jasně, že mi to připadalo jako bych letěla ve dne. Kdy jsem přelétala nad jednou vesnicí, doprovázel mě štěkot psů. Byla jsem si jistá, že tady moc kouzelnických rodin nežije. Vesnice byla poměrně rozsáhlá. Některé domy nebyly zrovna v nejlepším stavu, ale prostě se sem hodily. Líbilo se mi tu. Jestli se dožiju pokročilejšího věku, chci žít na vesnici. Ticho, krásná příroda okolo, milující manžel... Byla to opravdu krásná představa.

Než jsem se dostala ke konci vesnice, můj žaludek se ozval. Dnes jsem toho moc nesnědla. Měla bych se proměnit a zkontrolovat, jestli nemám ještě něco v kabelce. To jsem taky udělala. Jakmile jsem se dostala k poslednímu domku, ta kterým začínala pole a hájek, snesla jsem se na zem a proměnila se. Hodinky mi ukazovaly, že je pár minut po půlnoci. To znamená , že jsem na cestě už více než tři hodiny. Není divu, že mám hlad a začínám pociťovat únavu. Jako první jsem vytáhla láhev s vodou, kterou jsem v pr vteřinách vypila. Jednoduchým aquamenti jsem ji doplnila a pak pokračovala v hledání jídla. Nakonec jsem se musela smířit s tím, že už nic, kromě žvýkaček, u sebe nemám. Musím se někde zásobit.
Dobře Mayo. Tohle je otázka přežití. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Pohled mi padl na zahradu u posledního domku. I ve tmě jsem rozeznala záhony se zeleninou. Oni by to pochopili, kdybych jim vysvětlila mou situaci. Uklidňovala jsem se cestou k zahradě.
Za plotem jsem díky Merlinovi nezahlédla žádného psa. Porozhlédla jsem se po záhoncích. Byly tu zasazené nějaké mrkve. To je perfektní. Ta se mi do kabelky vejde. Opatrně jsem přelezla plot a plížila se ve stínech směrem k záhonu. Vytáhla jsem ze země několik mrkví a zase se rychle schovala. Z jedné zahrady to stačí. Nemůžu jim toho sebrat moc. Rozhodla jsem se, že se podívám dál. Přelezla jsem plot a vydala se k další zahradě. Na té bohužel nebyly žádné záhony ale zato tam rostlo několik jabloní. Vylezla jsem na plot a začala trhat jablka z nejbližší větve. Aniž bych si je prohlédla jsem je házela do kabelky.

Najednou se ozval zuřivý štěkot. Od domu se ke mně blížil obrovský rozzuřený pes. Rychle jsem seskočila do bezpečí a rozběhla se pryč, než po mě stihne někdo vystřelit. Srdce mi bušilo jako o závod. Zastavila jsem se až v bezpečí hájku. Dostatečná vzdálenost od domů. Přísahám, že jestli tohle přežiju, nikdy nebudu krást a budu se věnovat pomoci druhým. Pokračovala jsem hájkem dál. Když utichl psí štěkot, zaslechla jsem zurčení vody. Potok. Vypadá to, že se na mě usmálo štěstí. Našla jsem ho během několika minut. Voda v něm byla jako křišťálová. Omyla jsem tedy získanou kořist a teprve teď jsem si všimla, kolik jsem toho vlastně vzala. Ležely přede mnou čtyři mrkve a pět jablek. To mi na moc dlouho nestačí. Budu se snažit, aby mi to vydrželo aspoň do Londýna.
Měla jsem neskutečný hlad a tak jsem se rozhodla sníst od každého jedno. Bylo to vynikající. Jablko i mrkev byly šťavnaté a plné chuti. Po tomto nočním občerstvení jsem se rozhodla vydat zase na cestu. Hodinky mi ukazovaly skoro jednu hodinu ráno. Slunce vychází přibližně kolem páté nebo půl šesté. To znamená, že mám tak čtyři hodiny na let a pak si musím někde najít úkryt. Když jsem se proměnila, hned jsem pocítila táhnutí v křídlech. Nejsem zvyklá létat takhle dlouho a Londýn je mnohem dál, než jsem myslela. Vydala jsem se opět podél kolejí do noci.

Měsíc pomalu začínal blednout. Přichází ráno. Rozhlédla jsem se, jestli se kolem mě někde nenachází nějaký úkryt. Měla jsem smůlu. Kolem mě byla všude pole. Uletěla jsem několik metrů a v dálce mezi kopci jsem zahlédla světla vesnice. Byla trochu z cesty, protože koleje se stáčely na východ. Když jsem přiletěla blíž, všimla jsem si, že hned krajní dům má opodál stodolu. To je ideální.
Dovnitř jsem se dostala škvírou pod střechou. Stodola měla dvě patra. Dole byly domácí zvířata a na horním patře bylo jen seno. Zůstala jsem nahoře, kde mi seno poskytovalo dobrý úkryt. Protáhla jsem křídla a proměnila se. Poté, co jsem doplnila tekutiny a snědla jednu mrkev, jsem se natáhla do rohu na kupu sena. Usnula jsem sotva se moje víčka zavřela.