NOVÝ ZAČÁTEK

XX.

*

„Nechápu, že mě prostě nemůže nechat žít! Už nejsem malá! Nemůže mi celý život diktovat, co mám a nemám dělat!" Znovu jsem se začala rozčilovat. Pochodovala jsem naštvaně po svém pokoji a pak se otočila na zamyšleného Arthura. Na žádost babči se rozhodl tady ještě pár dní zůstat. Nevím, jestli je to opravdu kvůli babče nebo částečně i kvůli mně. Hned co jsme s tátou vešli do domu, jsem naštvaně zamířila do svého pokoje. Arthur mi byl v patách a chtěl vědět všechno. Tak jsem mu to tak všechno řekla. No. Ne úplně všechno, ale prozradila jsem mu, že existuje určitá organizace, jejíž jméno mu nesmím říct, která bojuje proti Voldemortovi a jeho gangu.

„Čistě teoreticky ti pořád může říkat, co nesmíš dělat. Dospělá ještě nejsi," naštvaně jsem se na něj zamračila.

„Moc mi nepomáháš," Arthur si povzdechl, vstal a došel ke mně.

„Víš vůbec do jaký situace si ho dostala? Jeho jediná dcera se chce přidat k nějakým bláznům, co se dobrovolně nechají povraždit. Zkus si představit, že by se k nim chtěl přidat on. Počkej, to vlastně chce. Nebo Fred. Nebo.. nebo já. Asi si moc fandím s tím, že bys mě měla tolik ráda. Neříkám, že mě to velmi neláká, přidat se, ale.."

„Zapomeň," přerušila jsem ho.

„Vidíš? Taky se ti nelíbí, že by někdo z lidí, co máš ráda, měl riskovat svůj život. Já jsem taky zásadně proti tomu, aby ses k nim přidala," vzal mě za ruce a podíval se mi zpříma do očí. Připadalo mi, jako by mi viděla až do nejhlubších zákoutí duše. „Mayo. Nechci po tobě, abys mi slíbila, že se k nim nepřidáš, protože jenom slovní slib bys stejně nedodržela a neporušitelný slib by tě zabil, ale slib, že když se rozhodneš, dáš mi to vědět, ano? A budeš na sebe dávat pozor," jeho slova mě úplně odzbrojila. Chtěla jsem mu vmést do obličeje, jak moc je mi jedno, jestli zrovna on je proti, ale najednou jsem prostě nemohla. Místo toho jsem ho objala. Chvíli jen zaraženě stál, ale pak mě taky objal.

„Tohle mi jako odpověď nestačí. Chci to slyšet."

„Slibuju," řekla jsem, ale nepustila ho. „A nefandíš."

„Cože?"

„Nefandíš si. Mám tě ráda, Arthie," spokojeně jsem se usmála a poslouchala, jak mu klidně tluče srdce.

„Já tebe taky, M. Já tebe taky."

*

Těch posledních pár dní prázdnin jsem strávila nad úkoly. Nebylo to ale zas tak strašné. Arthur mi s některými dokázal pomoct. Díky němu jsem nad nimi strávila určitě o polovinu méně času, který jsem pak mohla využít jinak. Tím jinak mám na mysli práci v obchodě a blbnutí ve sněhu s mým retardovaným bratránkem. Ano. Arthur zůstal do konce prázdnin u nás. Bylo to moc fajn. Ten čas, co jsem s ním strávila, jsem si připadala jako jeho mladší ségra. Vždycky jsem si přála sourozence a od té doby, co se do mého života dostaly kouzla, jsem si na místa sourozenců dosadila už dva. Arthura a Harryho. Staršího a mladšího. Byl to hezký pocit mít někoho takového poblíž. Freda do téhle skupiny nepočítám, protože ten se dostal na jinou úroveň. Kdybych měla všechny své blízké postavit do pyramidy, Fred by byl jednoznačně jejím vrcholem. Když už zase myslím na Freda, napadá mě, že u mi pár dní nenapsal. Asi je to ale dobře. Zítra se vracím do Bradavic a aspoň si budeme mít co vyprávět.

*

Rozhodla jsem se, že se do školy vrátím už dopoledne. Ráno jsem si pobalila nějaké věci a pak nastala chvíle loučení.

„Bude tu bez tebe tak prázdno," objala mě babča se slzami v očích.

„Není to napořád. Jen na posledních pár měsíců. Pak se mě už nezbavíš. A navíc, o víkendech se budeme vídat. Slibuju," táta s Arthurem se rozhodli doprovodit mě až ke hradu. Dneska byla venku obzvlášť velká zima a dost sněžilo. Nejradši bych se přenesla rovnou do hradu, kdyby to šlo. Cesta, jak jsem si myslela, byla zapadaná čerstvým sněhem do kterého se mi bořily nohy a po kolena. Místo několika desítek minut nám to trvalo skoro hodinu, než jsme se dostali k hradu. Arthur celou dobu mrmlal o tom, jak strašně nesnáší zimu a já s tátou jsme se tomu smáli.

„Neznáš nějaký kouzlo na vyhřívání bot?" Zeptal se mě Arthur, když jsme došli na pevný povrch na nádvoří.

„Ne. Jenom pokud bys je nechtěl zapálit. S tím bych ti mohla pomoct," nabídla jsem mu velkoryse a k mému očekávání ji nepřijal.

„To je dobrý. Ale až budu chtít něčím znepříjemnit život, tak se ti ozvu," spiklenecky na mě mrkl.

„To nebylo zrovna hezké," řekla jsem uraženě.

„Ale ty to určitě ráda uděláš," zašklebil se a políbil mě do vlasů.

„Hm. Možná. Ale kdyby ses ozval jen tak, tak by mi to nevadilo," usmála jsem se a pak se na něj podívala. Do tmavých vlasů se mu chytaly bílé sněhové vločky a tváře měl od mrazu červené. V jeho očích jsem viděl záblesk pobavení a ještě něco jiného. Díval se na mě jako na malou sestřičku, která jede do školy a on je na ní pyšný a má ji moc rád. Za to jsem byla ráda. Arthur se i přes špatný začátek stal mým velkým bráchou, kterého bych nikdy nevyměnila.