NOVÝ ZAČÁTEK

21.

Další den Luce vyrazila do knihovny. Já zatím celý den strávila v domě nebo na zasněžené zahradě. Tahle bezmocnost mě zabíjela. Až moc jsem se na Luce a Keatha spoléhala. Mohla tohle Mira myslet tou důvěřivostí? Že nemám věřit jejímu vlastnímu.. tedy nevlastnímu bratrovi? Ve vzpomínkách jsem se vracela k mému večernímu rozhovoru s Keathem. Byla jsem ráda, že k němu došlo. Možná ten fakt, že byla Mira jeho nevlastní sestrou, je další část, na kterou musím přijít.

Věřím tom, že je toho ještě hodně, co je ještě pro mě tajemstvím. A pro Keatha určitě taky. V hlavě mi vyskočilo jméno. Maribauld. Kdo to je? Jak zapadá do našeho příběhu? Nemohl by to být Miřin otec? Otázky se mi hlavou honili jako hejna ptáků po obloze.

Po obědě jsem se rozhodla přerovnat si obsah kabelky. Vysypala jsem všechno oblečení, zbytky čehosi, láhev na vodu, knihu i obálku. Všechno teď leželo na podlaze přede mnou. Chvíli jsem se jen dívala na nepořádek, který jsem tu udělala. V hlavě jsem měla najednou prázdno. S povzdechem jsem začala skládat oblečení a vrátila ho zpátky. Odpad jsem vyhodila do koše.

Už přede mnou zůstala jsem kniha, v níž byl schovaný kompas a dopis pro Katie, a obálka s fotkami. Vytáhla jsem z knihy kompas. Ač jsem si namlouvala co jsem chtěla, přesně jsem nevěděla, co všechno dokáže. Může mi ukázat světové strany, jako každý jiný kompas. Ukáže mi místo, když o něm znám dost informací. Může mi takhle ukázat i osobu, na kterou myslím? To mě ještě nenapadlo, ale rozhodně to stojí za zkoušku. Nejprve jsem pomyslela na Freda, ale pak jsem si to rozmyslela. Věděla jsem, co přijde, když ho uvidím. Nejprve bolest a pak slzy. Rozhodla jsem se tedy nejprve zkusit vyhledat tátu.

„Ukaž mi Grega Radforda." Vy mysli jsem si pak vybavila, co všechno by to hledání mohlo upřesnit. Nejprve se nic nedělo, ale po chvíli začal kompas pracovat. Samovolně se otevřel, kolečka se v něm točila a na plošce začal problikávat obraz. Když se obraz zaostřil, viděla jsem tátu. Seděl za stolem v nějaké kanceláři. Samozřejmě, že je na ministerstvu. Pracuje. Probíral se nějakými papíry, co měl před sebou. Pak zvedl hlavu a smutně se usmál. Viděla jsem, že ho přišla navštívit blonďatá žena. Joane. Prohodili spolu pár slov, pak se políbili a Joane zase odešla. Táta se ještě chvíli usmíval a pak se vrátil ke své práci.

„To by asi stačilo." Řekla jsem a otřela si uslzené oči. Stýskalo se mi po něm. Strašně moc. Nedokázala bych se jen tak odstěhovat navždy a daleko, jako to udělal Keath. Dlouho jsem se přemlouvala k tomu abych dala příkaz vyhledat další pro mě nesmírně důležitou osobu.

„Ukaž mi Freda Weasleyho." Řekla jsem nakonec třesoucím se hlasem. Zhluboka jsem dýchala. Kompas začal problikávat spoustou barev. Když se konečně uklidnil, ukázal mi chlapce, nebo spíš už muže, se zrzavými vlasy a rošťáckým úsměvem, který jsem tak milovala.

Stál vedle stejně vypadajícího muže a obklopoval je dav lidí. No jistě. Zmeškala jsem velkolepé otevření jejich obchodu. Vypadá to ale, že se jim daří skvěle. Byla jsem na ně oba velmi pyšná. Sledovala jsem jednoho zrzka, jak míří někam pryč. Odešel do zadní místnosti. Tam se posadil do křesla a schoval obličej do dlaní. Jen tak tam seděl. Vypadal zničeně, i když se před chvílí usmíval. Byla to jen maska. Dveře se otevřely a prošel jimi druhý zrzek. Mluvili spolu. Fred vstal z křesla a objal svého bratra. Po tváři mi stékaly slzy.

„Dost. DOST!" Rychle jsem kompas zaklapla a odložila zpátky do knihy a objala polštář. Dala jsem se do pláče a nehodlala ho zastavit, dokud mi nedošly slzy.

Luce se vrátila za soumraku s několika knihami. Byla úplně vyřízená. V žádné knize, co v knihovně prošla, žádnou zmínku o Maribauldovi nenašla. Byla jsem jí neskutečně vděčná za všechno, co pro mě dělala. Knihy co donesla, jsem začala zkoumat hned po večeři. V první knize jsem bohužel nic nenašla. Když jsem byla těsně před koncem, oči se mi zavřely a já se ponořila do říše snů.

*

Vzhůru jsem byla těsně před východem slunce. Po noci strávené v křesle mě všechno bolelo. Zvedla jsem knihu, co mi musela vypadnout z ruky, a pak zamířila ven. Potřebovala jsem na vzduch. Vyklouzla jsem tiše předními dveřmi. Protáhla jsem si ztuhlé končetiny. Zraněné rameno už bylo naprosto v pořádku. Fyzicky jsem byla připravená vydat se na další cestu. Můj psychický stav na tom byl o něco hůř.

Hlavní důvod, co mě držel zpátky, kromě smutku a stesku, byl fakt, že nemám tušení, kdo je Maribauld ani kde ho mám hledat. Sledovala jsem, jak se tmavě modrá obloha zbarvuje do světlejší a následně do oranžové. Skoro jako Fredovy vlasy, pomyslela jsem si a usmála se. Celý východ slunce netrval déle než dvě minuty. Sotva se slunce přehouplo přes vrcholek protější hory, řekla jsem si, že je čas vrátit se dovnitř. To, že jsem byla celá zmrzlá, jsem pocítila až když jsem za sebou zavřela dveře.

„Mayo! Co jsi dělala venku? Zbláznila ses?" Vyběhla na mě z kuchyně Luce.

„Dobré ráno," usmála jsem se a doufala, že jí tohle prosté pozdravení nevytočí. Když se tak nestalo, mohla jsem pokračovat. „Byla jsem jenom na terase. Jen pár minut. Koukala jsem na východ slunce. A taky jsem se chtěla trochu protáhnout. Usnula jsem v křesle a tam zůstala celou noc." Protáhla jsem si krk, abych svoje slova zdůraznila. Luce na mě chvíli jen koukala.

„No dobře. Ale příště si aspoň vezmi deku. Určitě nechceš, abys nastydla." Řekla a vrátila se do kuchyně.

Po vydatné snídani jsem se vrátila ke knihám. Stejně jako u té první, ani druhá ani třetí kniha mi odpovědi nepřinesla. Štěstí se na mě usmálo asi až za polovinou čtvrté knihy.

„Asi jsem něco našla." Přiběhla jsem za Luce do kuchyně.

„Ano? Konečně nějaká zmínka?" Usmála se na mě a přisedla si ke stolu.

„Vypadá to tak." Našla jsem ten správný odstavec a začala číst. „Kromě jiného, bylo na kouzelnickém kongrese jednáno o založení asociace spojující osoby s darem vidění budoucnosti. Návrh byl předložen jistým čarodějem Maribauldem. Tento návrh však byl zamítnut." Vzhlédla jsem od knihy. Luce se na mě nejistě dívala. „Znovu byl návrh předložen na konferenci v New Yorku v roce 1956. Tehdy se návrhu zastal i Albus P. W. B. Brumbál, nejvýznamnější čaroděj té doby. Díky jeho vlivu komise návrh přijala. Asociace byla založena o dva roky později a její hlavní sídlo bylo zbudováno v Petrohradě, odkud údajně její zakladatel pochází." Dočetla jsem zbytek odstavce.

„Myslíš, že tam bude? V Petrohradě?" Zamračila se Luce.

„Já nevím, ale je to jediné vodítko, které mám." Pokrčila jsem rameny.

Večer, když přišel Keath z práce, jsme u večeře debatovali o našem zjištění. Stejně jako Luce, z toho nebyl moc nadšený. Dalo by se říct, že ho jen zmínka o Petrohradu vytočila. Důvod nám ale říct nechtěl. Ještě ten večer jsem se rozhodla, že se tam vydám. Byla to jediná další stopa, kterou jsem měla a nezbývalo nic jiného, než ji prozkoumat. Luce mým rozhodnutím taky nebyla nadšená. Padl i návrh, že by se tam vydala se mnou, ale to jsem hned zavrhla. Přeci jen jsem na útěku. Nedopustila bych, aby se kvůli mně dostala do problémů. Stačí to, že mě tu schovávají. Luce si tedy vyprosila další tři dny. Dlužila jsem jim toho spoustu a tak jsem se rozhodla věnovat jí to, o co žádala.

Když oba šli na kutě, s radostí jsem si z nich vzala příklad. Poté, co jsem si dopřála teplou sprchu jsem se zavřela v pokoji. I když jsem zalezla pod peřinu, nedařilo se mi usnout. Rozhodla jsem se tedy, že vyzkouším, jak dobře se mi zahojilo rameno. Jak jinak to lépe vyzkoušet, než se trochu proletět. Vstala jsem, otevřela okno a proměnila se. Proměna proběhla v pořádku. Protáhla jsem si křídla, nožky, zakroutila hlavou. Cítila jsem se dobře. Z podlahy jsem přeletěla na parapet. Noc byla chladná, ale vítr nebyl tak prudký, jako v ten osudný den. Rozhodla jsem se, že si dám pro začátek jen pár koleček kolem chaty. Odrazila jsem se a zmizela ve tmě.

Místo několika koleček jsem byla pryč minimálně dvě hodiny. Byla to krásná noc. Úplně mě to nabilo energií. Létala jsem po lese, ze stromu na strom, nad lesem, nad zasněženými pláněmi i zamrzlým jezerem. Vrátila jsem se až když jsem začala pociťovat slabost a únavu. Okno do pokoje naštěstí zůstalo otevřené, takže jsem se dostala v pořádku zpátky. Hned po té, co jsem se proměnila zpátky jsem ho zavřela. V pokoji se skoro všechno teplo vyvětralo. Hned jsem tedy zalezla pod peřinu a spokojeně usnula.