NOVÝ ZAČÁTEK

IX.

*Harryho soud

Od mého prvního příjezdu na Grimmauldovo náměstí uběhlo pár dní. Moc odpočinkové ale nebyly. Každé ráno mě vyzvedl Jacob a šli jsme trénovat. Odpoledne mě zase vrátil. Netrénovali jsme už tak dlouho, ale zato intenzivněji. Zdálo se mi to náročnější než předtím. Dneska, jelikož se konal Harryho soud, jsem trénink neměla. Jacob musel na ministerstvo. Už od rána v domě vládla napjatá atmosféra, která ne a ne zmizet.

*

Seděla jsem s Ginny, dvojčaty a Hermionou v jídelně. Kluci se zabavili tím, že hráli Řachavého Petra. Vůbec nevím, o čem ta hra je, ale pro ně to bylo dobré rozptýlení. Hermiona byla celá nervózní a každou chvíli se nás ptala, jak to asi dopadne.

„Tak dost. Tohle je hrůza. Jdeme ven. Tím, že tady budeme sedět ničemu nepomůžeme. Venku je hezky. Tak šup zvedejte se," zavelela jsem, když se mě zeptala po padesáté za dopoledne. Všichni se na mě překvapeně otočili, ale neprotestovali.

„A kam chceš jít?" Zeptal se mě Fred.

„To ještě nevím," pokrčila jsem rameny. „Už tady ale nevydržím sedět ani minutu. Třeba někde venku najdeme stánek se zmrzlinou," nadhodila jsem. Potom jsme se všichni vedli a šli se připravit. Vzala jsem si lehké letní zelené šaty, páskové boty, kabelku a mudlovské peníze. Vlasy jsem si svázala do drdolu a mohla vyrazit. Na schodišti jsem dohnala holky.

„Fred to šel říct mamce," informovala mě Ginny.

„Hlavně se mi neztraťte," usmála se paní Weasleyová, když vyšla za Fredem z kuchyně.

„A nechcete jít s námi?" Nabídla jsem jí.

„Jsi hodná, Mayo, ale ne. Počkám tu se Siriusem. Za chvíli by měl dorazit i Remus. Užijte si to," naposledy se usmála a zase zmizela.

„Tak můžeme?" Zeptala jsem se. Všichni přikývli a tak jsme vyrazili.

„Moc ti to sluší. Měla bys to nosit častěji," Fred mě vzal za ruku.

„No.. já bych ráda, ale ve škole.."

„Kudy půjdeme?" Zeptal se mě Ron.

„Já nevím. Byl jste někdy někdo v Londýně?" Vyděšeně se na mě podíval.

„Já myslel, že když si chtěla ven, tak to tady znáš!"

„Ne. Nikdy jsem tady nebyla. Není to super?" Zasmála jsem se.

„Tak pojďte za mnou. Já to tu trochu znám," řekla Hermiona a vyrazili jsme.

„Nemrač se na mě. Aspoň se na chvíli zabavíme, vyčistíme si hlavu, možná se trochu opálíme. Máme prázdniny! Co normálně děláš o prázdninách? Neříkej mi, že jenom ležíš doma a nevytáhneš paty ven," šťouchla jsem do Rona, který byl nafouklý jak žába.

„Ne. Jasně, že jsem venku," odfrkl si. Hermiona nás dovedla na rušnější ulici. Londýn byl kouzelný. Nemyslím kouzelný jako kouzelný, ale prostě kouzelný.

„Chcete jít k řece? Není to zas tak daleko," navrhla.

„Jasně!" Vyhrkla jsem nadšeně. Měla pravdu. Za pár minut jsme došli k řece.

„Tohle je Temže?"

„Ne. Ta je na druhé straně. A o pár kilometrů dál. Tohle je.. ani nevím jak se tahle jmenuje," přiznala Hermiona.

„Cože? Ty něco nevíš? Nejsi nemocná?" Zeptal se naoko šokovaně Ron. Hermioně se při té poznámce zaleskly oči a otočila se na druhou stranu. Dneska jsem jí v tom stavu viděla už několikrát.

„To myslíš vážně, Rone? Nehraj si na Malfoye. Koukej se omluvit!" Nasadila jsem přísný tón, který jsem se naučila od profesorky McGonagallové.

„Promiň," zamračil se na mě.

„Dobře a teď Hermioně. A zkus to trochu víc vážně. No? Já čekám!" Začala jsem podupávat nohou. Zhluboka se nadechl a pak se otočil na Hermionu.

„Omlouvám se," no proto. To bylo lepší. Hermiona vypadala, že si to promýšlí.

„Dobře. Přijímám tvoji omluvu," řekla nakonec. Pak jsme šli dál podél řeky.

„Bude z tebe dobrá máma. K tomuhle by ho nikdo nedonutil. Máš pevnou ruku. To se mi líbí," zašeptal mi do ucha Fred. Zasmála jsem se a lehce do něj šťouchla.

„Hele zmrzlina!" Vykřikl George. Kus před námi ze stromů vykukoval zmrzlinový stánek. Všichni, až na mě a Ginny si dali čokoládovou. Skoro žádná po nich v míse nezbyla. Já si dala malinovou a Ginny jahodovou. Pak jsme se všichni usadili na kraj řeky a užívali si sluníčka. Tohle pro mě byly prázdniny. Sice jednodenní, ale všechno lepší než nic. Nezávazně jsme se bavili o všem možném. Dokonce i Hermiona s Ronem se zapojili. Aspoň na chvíli jsme všichni zapomněli na chudáka Harryho. Je to od nás trochu sobecké, že jsme vyrazili ven a on si prožívá peklo na ministerstvu. Někdy mu to vynahradíme. U řeky jsme zůstali asi hodinu. Pak jsme se rozhodli jít domů.

„Před Harrym tohle radši nezmiňujte. Asi bude trochu přecitlivělý. Bude mít za sebou těžký den. Moc by nepomohlo, kdyby věděl, že jsme vyrazili ven bez něj," všichni mi to odsouhlasili. Čím jsme byli blíž domovu, tím víc jsem začínala být nervózní. Dolehlo to ale na nás všechny. Kromě Freda a George.

„Myslíte, že už se vrátili?" Zeptala se Ginny, když jsme vešli do naší ulice.

„Doufám, že ano. To čekání mě ničí," řekla Hermiona. Taky už jsem chtěla, aby to bylo za námi. Jelikož jsem si tím taky prošla, dokázala jsem se vžít do Harryho kůže. Opravdu to není nic příjemného. Došli jsme do domu číslo 12. Paní Weasleyová nám oznámila, že se ještě nevrátili a hned nás poslala nahoru, protože Řád měl poradu. Ani jsme se nehádali. Opět jsme obsadili Ronův pokoj. Bylo tam nejvíc místa na sezení.

„Jak to probíhá? Při soudu?" Zeptal se mě Ron. Všichni napjatě nastražili uši.

„Ehm. No. Tak dobře. Nečekejte ale ode mě podrobnosti, odborná označení ani nic takovýho. Nejdřív se čeká na všechny členy rady a ministra. Členů rady je tam jak much, proto to trvá dlouho. Jsou rozdělení na červený a černý. Nevím proč, co to znamená. Když tě tam zavolají musíš si sednout na křeslo uprostřed. Je to prostě výslech. Nejdřív objasní, proč tam vlastně jsou, pak se ptají na otázky a pak se hlasuje. To je asi nejhorší. To jen sedíš a v tichosti sleduješ, jak někdo jiný rozhoduje o tvém životě," Hermiona se při té představě otřásla.

„Chudinka Harry."

„Proč jsi tam vlastně byla? Jak je to dlouho?" Vzala jsem Freda za ruku, aby mi to dodalo odvahu.

„Ze stejného důvodu jako Harry. Použila jsem neverbální kouzlo před mojí mudlovskou kamarádkou. Bylo to ten rok, co jsem nastoupila do Bradavic. Naštěstí to dopadlo dobře. Uvidíte, že Harry bude taky v pohodě," zezdola se ozval ženský křik.

„Kdo to tu pořád křičí?"

„To je jedna ženská z obrazu. Je sice přikrytá, ale reaguje na všechno, co se v domě stane. Není zrovna nejmilejší," odpověděl mi George.

„A kdo to je?"

„Prý je to Siriusova matka. Má uši všude," naklonila se ke mně Hermiona. Pak bylo ticho. Teď když už konečně přestala, bylo tu takové ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík. Další otázky o ječící ženě jsem neměla. Ozvalo se bouchnutí dveří.

„Dveře," špitla jsem a vyběhla z pokoje. Na schodech jsem se málem rozmlátila. Dole jsem byla dřív než blesk. Harry stál na chodbě se Siriusem a panem Weasleym. Za mnou se ozýval dusot, jako by běželo stádo slonů. Když doběhl i poslední, napjatě jsme čekali.

„Tak co? Jak to dopadlo?" Pobízela jsem Harryho. Nejdřív se netvářil moc nadšeně, ale pak se usmál.

„Bez trestu," spadl mi kámen ze srdce. Radostně jsem ho objala.

„Ani nevíš, jak moc se mi ulevilo."

„To mě taky. Bylo to děsný. To si ani nechtějte představit. Nejdřív jsme..."