NOVÝ ZAČÁTEK

Ples a něco víc

UPOZORNĚNÍ!
Touhle kapitolou nechci nikoho pohoršovat. Jestli se rozhodnete pokračovat ve čtení, je to vaše a jen vaše rozhodnutí. Není to sice 50 odstínů čehokoliv ale pro můj duševní klid jsem to napsat musela :)
Užijte si čtení! :D

*večer

Do plesu zbývalo asi půl hodiny. Byl akorát čas na česání, líčení a poslední úpravy. Vlasy jsem si stáhla do volného drdolu a namalovala si lehce kouřové stíny. Budu vypadat jako plamen a moje oči budou zahaleny v popelu. Dělám si srandu. To by vypadalo divně. 

Když jsme byly hotové, sešli jsme do společenské místnosti. Tam už nikdo nebyl. Scházeli jsme opatrně dolů po schodištích a zastavily se až za rohem. Tam jsem zahlédla Hermionu, která se tam schovávala.

„Co tady děláš, Mio?" Přišla jsem k ní opatrně. Otočila se na nás a zůstala stát s otevřenou pusou.

„Páni! Vypadáte úžasně," vydechla. Taky jí to moc slušelo. Měla krásné dlouhé modré šaty a vlasy podobně upravené jako já.

„Tobě to taky moc sluší. Ale co tady ještě děláš? Proč nejdeš dál?" Zeptala jsem se znova.

„Trochu se stydím," přiznala.

„Vůbec nemusíš. Opravdu nemáš za co. Vypadáš kouzelně. Přiznám se, že jsem tě na první pohled ani nepoznala," usmála jsem se na ni povzbudivě.

„Opravdu? Ty jsi vždycky tak hodná," usmála se na mě. "Myslíš, že se budu Viktorovi líbit?"

„Ty jdeš s Viktorem Krumem?" Vyhrkla za mnou Sof.

„Jo. Pozval mě hned po oznámení plesu," lehce přikývla.

„Tak ho nenech čekat. Utíkej se mu ukázat!"

„Dobře," povzdechla si a nakoukla za roh. Potom opatrně začala scházet schody.

„Páni! Vypadá nádherně!"

„Jo," zaslechla jsem ze zdola a musela jsem se pousmát.

„Tak co? Jdeme taky nebo tady budeme jen tak stát?" Popoháněla nás Em. Seřadily jsme se do "postavení duhy" a začaly scházet schody. Upoutaly jsme pozornost všech. Rozhlédla jsem se po davu a hledala jednu tvář. Tu jsem taky po chvilce našla. Stál u dveří s Angelinou, Georgem a jeho partnerkou a s Leem. Asi byl zrovna uprostřed vyprávění a úplně ztratil nit. Stál tam s otevřenou pusou a sledoval nás, jako bychom byly nějaké mimozemšťanky. Trochu jsem se na něj usmála. Nejdřív to vypadalo, že se taky usměje, ale nakonec odvrátil pohled.

„Vypadáš nádherně," vyrušil mě Arthurův hlas. Ani jsem si nevšimla, že jsme už sešly dolů. Podívala jsem se na něj. Byl oblečený v červeném úboru a měl plášť s kožešinou. Vypadal celkem dobře.

„Děkuju. Docela spolu ladíme," usmála jsem se. Nabídl mi rámě a pomalu jsme šli do síně. Všimla jsem si Hermiony s Krumem. Povídali si. Harry se na ně podivně díval. Potkala jsem i Rona s nějakou dívkou, asi z Nebelvíru, ale ti se moc šťastně netvářili. Asi si nepředstavovali jít na ples zrovna spolu. Velká síň už vůbec nevypadala jako jídelna. Bylo to jako bychom vešli do jiného světa. Do nádherného zimního království. Místo kolejních stolů tam byly menší stolky a místo toho profesorského bylo pódium.

„Slyšel jsem, že tady vystoupí Sudičky. Máš je ráda?" Začal rozhovor Arthur.

„Já je neznám. Nikdy jsem moc na hudbu nebyla. A musím tě varovat. Neumím tancovat," přiznala jsem se. Dokázala bych si možná tak vzpomenout na kroky české polky, ale tu tady asi hrát nebudou.