NOVÝ ZAČÁTEK

17. kapitola

*v té době, Velká síň*

Byl jsem z toho celý pryč. Co to do mě vjelo? Nic takového jsem nikdy nezažil. Chvílemi jsem měl pocit, že se to stalo jen v mé hlavě. Ne. Opravdu se to stalo. Sotva to vyslovila, jako by mi přestal fungovat mozek. Musel jsem mít nějaký výpadek. Když utekla, všechno mi to začalo docházet. Opravdu jsem se s ní rozešel? Jen kvůli tomu, že se mnou nesouhlasila? Co když jsme opravdu tak odlišní a mělo se to stát? Poslední dobou se chovala nějak divně. Ne to určitě ne. Je nám, bylo nám, spolu dobře. Musím to napravit. Co nejdřív to musím napravit. Proč tu vůbec sedím a jen přemýšlím? Měl bych ji jít hledat! Ne sedět a hrabat se v absurdních myšlenkách. Vždyť bez ní jsem jako bez ruky. Když utekla ze sovince, nedohnal jsem ji. A jestli je v Havraspárské věži, tak se za ní nedostanu. Čekal jsem na ni mezi odpoledním vyučováním, ale nepřišla. Asi si dělám plané naděje, že se objeví na večeři. Lee s Georgem pořád něco mleli a už mě z toho začínala bolet hlava. Řekl jsem Georgeovi, že jsme se pohádali, ale do detailů jsem to nerozebíral. Vlastně jsem se nezmínil ani o tom, že jsme se rozešli. Já se s ní ale nechci rozejít. Když jsem se konečně trochu vyhrabal z myšlenek, všiml jsem si, že do Velké síně vešel Ron s Hermionou.

"Hele co je to s Mayou?" Přisedl si naproti mě.

"Vy jste jí potkali?" Vyskočil jsem na nohy.

"Jo potkali jsme jí u skleníků. Šla s námi do hradu. Vypadala strašně.."

"Vypadala smutně, rozhozeně, naštvaně a byla trochu mimo. Řekla bych, že dlouho brečela," doplnila ho Hermiona. Co jsem to za idiota? Posadil jsem se zpátky a vzal hlavu do dlaní.

"Řekneš nám, co se stalo?" Tlačil na mě Ron.

"Do toho vám nic není!" Bouchl jsem naštvaně pěstí do stolu.

"Fajn!" Ušklíbl se na mě. "Tak co ti řekla?" Otočil se na přicházejícího Harryho.

"Ty jsi s ní teď mluvil? Byla tady?" Vyhrkl jsem.

"Jo, ale.." víc jsem slyšet nepotřeboval. Teď mám šanci jí dohnat a napravit to. Určitě šla do jejich věže. Co nejrychleji jsem vyběhl těch několik pater k jejich věži. Bylo mi divné, že jsem ji nikde nepotkal. Zastavil jsem se u obrazu obtloustlého chlápka.

"Neviděl jste Mayu?" Vyhrkl jsem a popadal dech.

"Slušné vychování ti nic neříká, chlapče?" Zamračil se na mě. Na tohle nemám čas, dědo. Rychle jsem se rozběhl dál do chodby. Někde tady musí být. Sovinec. Ne tam by určitě nešla. Ne teď. Pobíhal jsem po hradě dokud venku nepadla úplná tma a lidé z obrazů se nezačali chystat na spánek. Musel jsem ji minout. S velmi špatnou náladou a utahaný jako pes jsem se vrátil do naší věže. K mému překvapen byla společenská místnost plná. Nebo spíš přeplněná. Všiml jsem si, že zády ke vchodu stojí profesorka McGonagallová. Nejspíš zase něco oznamovala. Když jsem vstoupil, všechny pohledy se stočily na mě. Tohle byla novinka.

"Teď už všichni běžte do postelí," zavelela a pak se otočila na mě. "Vy ne, pane Weasley."

"Co se stalo, paní profesorko?" Zeptal jsem se unaveně. Všichni se začali loudat ke schodům do ložnic.

"Jde.. jde o slečnu Radfordovou," soucitně se na mě podívala.

"Co se jí stalo?" Hlas se mi třásl.

"Našli ji společně s Penelopou asi před patnácti minutami. Obě proměněné v kámen. Je mi to líto."

"Cože? Ne. To není možné. Ne," opakoval jsem svoje ne pořád dokola a vyběhl jsem ven. Oči mě štípaly od toho, jak se v nich hromadily slzy. To není možné. Ona nemůže být.. Ne. Doběhl jsem na ošetřovnu a ve dveřích se srazil s jejími kamarádkami a Samem. Rychle jsem se přes ně dostal a zastavil se u dvou postelí sražených k sobě. Ležely na nich Maya s Pen. Obě měly na tvářích zděšené výrazy. Pen k sobě tiskla Mayu jako by jí to mohlo zachránit. Přisedl jsem si k Mayině části postele. V jejích očích se nezrcadlila něha, ale byly vytřeštěné dokořán a plné děsu. Odhrnul jsem jí pramen vlasů z tváře. Po tváři mi ztekly první slzy. Ani jsem se neobtěžoval je setřít. Jsou pro Mayu. Vzal jsem opatrně její volnou ruku. Byla ledová jako kámen. Nezmohl jsem se na slovo a tak jsem tam jen seděl a držel ji. Byl jsem tak mimo, že jsem si nevšiml, že už tam nejsem sám. U nohou jejich postelí stál Brumbál. Rychle jsem si setřel slzy i když jsem věděl, že se za chvíli objeví nové.