NOVÝ ZAČÁTEK

XVIII.

*

Pohřeb byl opravdu takový, jak jsem si ho představovala. Na můj vkus tady ale bylo až moc lidí. Když spouštěli rakev do hrobu, kromě nás za plotem stála minimálně polovina obyvatel Prasinek. Mohlo tu být tak přes sto lidí. Netušila jsem, že děda měl takových přátel. Postupně jsem se dověděla, že z dědových přátel tady byli asi čtyři nebo pět lidí. Zbytek těch lidí byli naši příbuzní. Poznala jsem spousty tet, strýců, bratranců a sestřenic a spoustu dalších lidí, které stejně při dalším setkání nepoznám. Všichni nám přáli upřímnou soustrast. Slyšela jsem to tolikrát, že se mi z toho točila hlava. Na hřbitově jsme strávili skoro celé odpoledne a pak jsme se přesunuli ke Třem košťatům. Před setměním Fred musel odejít.

„Je mi líto, že už musím jít. Radši bych tady s tebou zůstal."

„Já vím. Jsem ale ráda, žes přišel na obřad. Víc po tobě nemůžu chtít."

„Zapomínáš, že já chtěl přijít dobrovolně. Sice pohřby nemám rád, ale chtěl jsem tady být pro tebe. A taky si šplhnout u tvého táty a babči," šťouchla jsem ho do žeber, ale zasmála jsem se.

„U nich si šplhat nemusíš. Mají tě rádi."

„Když myslíš," usmál se a políbil mě do vlasů.

Sledovala jsem ho jak odchází směrem k Bradavickým pozemkům, dokud se mi úplně neztratil z dohledu. Nechtělo se mi do košťat vracet hned, tak jsem ještě chvíli postávala venku a sledovala, jak tma pomalu pohlcovala poslední zbytky dne. Bylo to krásný, ale zároveň hodně depresivní. S tmou přišla větší zima a to mě donutilo se konečně vrátit dovnitř. 

Držela jsem se stranou a pozorovala všechny ty lidi. Už jich tady bylo sice méně, ale hluku nadělali dvakrát víc než dav. Všichni měli upito a bylo to znát. Po chvíli postávání si mě našel Arthur. Vypadal, že už má taky nějakou skleničku za sebou. Když ale promluvil, zněl pořád střízlivě.

„Buď ráda, žes tady nebyla. Už jsi byla seznámena s bratrancem Hughem? Ne? Ani není o co stát. Je to idiot. Nafoukanějšího člověka jsem v životě nepotkal. A že sem jich potkal hodně. Nebo jeho sestra? To je taková slepice! A s tou svojí partičkou se to ještě násobí. Furt za mnou lezly! Připadal sem si jako v kurníku. Ani na chvíli nezavře klapačku. To by zas tolik nevadilo, kdyby aspoň mluvila o něčem normálním. Bože. Celá jejich část rodiny je divná. Díky Merlinovi za to, že aspoň ty jsi normální," podíval se na mě zblízka. „Sice jsme měli v minulosti nějaký neshody a několikrát sem ti řekl, že nejsi normální, ale ve skutečnosti tě mám strašně rád. Víš to, že jo? Řekni že jo," z jeho dechu byla cítit ohnivá whiskey.

„Jasně, že jo," usmála jsem se na něj a posadila ho na volnou židli. Po zamyšlení jsem si sedla vedla něj.

„Vážně tě mám rád," položil si hlavu na moje rameno a to byl jeho konec. Podívala jsem se na hodinky.

„Páni. Gratuluju ti, Arthure. Podařilo se ti opít do bezvědomí a to je teprve sedm hodin," řekla jsem nahlas, ale bylo mi jasné, že mě už nevnímá. Zůstala jsem takhle sedět asi hodinu. Poslouchala jsem, jak se všichni hlasitě smějí, opilecky tancují a přeřvávají se. Dokonce jsem zahlídla tu partičku sestřenek, který se pošklebovali jednomu bratranci. Chudák. Uvědomují si ti lidé, že jsme právě byli na pohřbu? Tady se mělo jen sedět, potichu si vyprávět o zážitcích, co jsme s dědou prožili a zapíjet jeho památku.

„Co to tady vyvádíte?" Přisedl si ke mně táta. Už měl taky viditelně upito.

„Jak to vypadá? On se opil a usnul a já mu poslušně dělám polštář," protočila jsem oči a bokem se na spícího člověka podívala.