NOVÝ ZAČÁTEK

VI.

                    

*

Objevili jsme se v nějakém parku.

„Jacobe? Jsi si jistý, že jsme tu správně?" Zeptala jsem se nejistě a rozhlédla se kolem sebe. Už byla celkem tma.

„Jo. Přece sme se nemohli objevit uprostřed ulice. Stačí nám jenom vylézt z parku," vydal se jedním směrem. Ulice byla tichá. Byla tu zaparkovaná auta, upravené předzahrádky rodinných řadových domů a v oknech byly vidět obyčejní lidé, kteří si užívali poklidný večer. Stáli jsme u domu číslo 8. Museli jsme ještě o kus dál. 9. 10. 11. 13.

„Cože? Žádný dům 12. tady není," zasekla jsem se. Jacob se na mě podivně zašklebil a vytál hůlku. Něco zamumlal a mávl s ní. Chvíli se nic nedělo. Pak se domy 11 a 13 daly do pohybu. Mezi nim se začal rýsovat další dům. Číslo 12. Kouzlený dům. Jistě. Že mě to nenapadlo hned.

„Zavři pusu. Vletí ti tam moucha," zasmál se Jacob a vešel na předzahrádku domu číslo 12. Teď bych můj pohled vidět nechtěla. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a následovala ho. Už jsem si celkem zvykla, že nějaké malé věci schovat jdou. Ale schovat dům? Kouzla mě nikdy nepřestanou udivovat. Jacob zaťukal na dveře. Napjatě jsem čekala, kdo otevře. Nejprve se z poza dveří ozval ženský hlas. Bohužel jsem nerozuměla, co si s Jacobem říkali. Pak se dveře otevřely a v nich stála malá buclatá zrzavá paní. Jestli tohle není paní Weasleyová, tak ať do mě uhodí blesk.

„Nesledoval vás někdo?" Zeptala se rychle s obavami v hlase.

„Ne. Jsme sami. Dával jsem pozor," řekl Jacob a zmizel uvnitř.

„Ty musíš být Maya, že? Všichni mi o tobě vyprávěli. Jsem moc ráda, že tě konečně poznávám. Já jsem Molly Weasleyová," usmála se na mě srdečně a vtáhla mě dovnitř. Pak rychle zavřela dveře a oddechla si. Paní Weasleyová byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Akorát mi přišla nějaká ustaraná.

„Nedala by sis něco k jídlu? Jsi moc hubená. Večeře bude tak za hodinu, ale vypadáš na to, že za chvíli padneš hlady," nabídla mi, když jsme stály v chodbě.

„Ne děkuju. Zatím hlad nemám. Jen jsem trochu unavená," usmála jsem se na ni a následovala ji dál do domu. Na stěnách byla spousta obrazů. Naproti hlavním dveřím se vcházelo do jídelny a vedle bylo schodiště do horních pater. V domě bylo ticho. Kdy jsem vešla do jídelny, narazila jsem do Ginny.

„Ahoj Ginny," usmála jsem se na ni.

„Mayo!" Skočila mi radostně kolem krku. „Konečně jsi tady."

„Co se stalo? Hermiona psala, že Harry.."

„Sama pořádně nevím," lehce se kolem mě protáhla. „Je tu Maya!" Zavolala nahoru do pater.

„Ginny, buď tak hodná a ukaž Maye, kde bude spát," vybídla ji paní Weasleyová z kuchyně.

„Tak pojď," pomalu jsme vyšlapaly dvě patra nahoru.

„Budeš mít tady ten pokoj. Chtěly jsme, abys byla se mnou a Hermionou, ale na zemi by ses dobře nevyspala. Taky budeš mít soukromí. My máme pokoj hned vedle, kdybys něco potřebovala," otevřela mi dveře do pokoje nalevo. Uvnitř byla jen stará postel, skříň, židle a stůl. Vypadalo to jako prostý studentský pokoj.

„Super. Tohle je paráda," odložila jsem tašku na židli a sedla si na postel. Hned jsem se tam zabořila. Tady se bude spát jako v nebi.

„Tohle je nebe," spokojeně s úsměvem na tváři jsem se natáhla. Ginny na to nic neřekla. To bylo trochu divné. Většinou, když se jedná o mluvení, je nezastavitelná. Otevřela jsem oči.