NOVÝ ZAČÁTEK

12.

*Fred
Každý den je pro mě noční můrou. Jediné, co mě ráno dostane z postele je práce. I přes to, že přišly kruté časy, obchod vzkvétá. To je dobře. Lidé se potřebují bavit a na chvíli zapomenout na to, co se kolem nich děje. To pro mě neplatí.

Tři dny poté, co zavraždili Mayinu babičku se konal pohřeb. Byl jsem tam s Georgem a tátou. Mayin táta se sotva držel. V jednom dni přišel o matku i dceru. Ne že by Maya zemřela, ale beze stop zmizela. Táta mu nabídl, aby pár dní zůstal u nás doma, ale to odmítl. V domě naštěstí nebude sám. Joane, jeho přítelkyně, mu v téhle době nesmírně pomáhá.

Na pohřbu jsem se setkal i s Arthurem. Chvíli jsme spolu mluvili. Přes všechny ty neshody, co jsme měli v minulosti, jsme se dokázali bavit normálně. Ono i vzhledem k situaci to jinak nešlo. Když jsme mluvili, chvíli jsem v něm poznával Mayu. I když se celý život neznali, oba si jsou velmi podobní. To bude asi silnými geny. Stejně jako já neměl o Maye žádné zprávy. Byli jsme oba bezmocní a v nevědomosti.

Ještě dlouho poté jsem přemýšlel, co to bylo za podivnou sovu, která byla ten den na hřbitově. Měl jsem z ní takový uklidňující pocit. Přesně takový, jaký jsem měl, když byla Maya poblíž.
Dva měsíce po jejím odchodu jsem se držel. Snažil jsem se normálně existovat, jak to bylo předtím. Teď už na to ale nemám sílu.

Zalezl jsem si do podkrovního pokoje nad naším bytem a znovu, jako každý slabší den, vytáhl dopis, který mi Maya poslala než zmizela. Než odešla. Od té doby jsem od ní žádnou zprávu nedostal. Zůstal mi po ní jen tenhle jeden dopis a Quick.

Můj nejdražší Frede,
doufám, že se máš dobře a že se obchodu daří. Asi bych ti měla vysvětlit, proč jsem musela takhle náhle zmizet. Vím, že to pro tebe i tátu bude šok, ale doufám, že mi to odpustíte. Teď už se ale musím dostat k tomu vysvětlení.
Už nějaký čas jsem měla pocit, že nejsem sama sebou. Začalo to ten rok, co Sirius utekl z Azkabanu. O tom už jsem ti říkala. Musím to ale říct znovu, abych se ujistila, že jsem něco nevynechala. Mám v hlavě takový zmatek.
Dlouhou dobu mě provázel divný sen. Teď už vím, že to byla vzpomínka. Byla to vzpomínka na tu noc, kdy zemřeli Harryho rodiče a Sirius byl obviněn z vraždy těch lidí. Jestli si na to nevzpomínáš, tak si teď asi říkáš, že to není možné. Že to určitě není vzpomínka. Ale je to tak. Taky jsem si myslela, že jsem se zbláznila, ale pak jsem se přesvědčila, že je to všechno pravda.
Byly mi tři roky. Táta mi vyprávěl, že když jsem se narodila, nedávali mi moc šancí na přežití. Pak jsem to ale překonala a žila jsem do tří let. Pak jsem těžce onemocněla a zemřela. Teď bych se ale měla dostat k té vzpomínce.
Ten večer na té ulici zemřela dívka. Siriusova těhotná přítelkyně. Jmenovala se Mira. Myslím si, že nějakým způsobem se podařilo její duši, nebo dušičce toho nenarozeného dítěte, doputovat až ke mě. Díky ní jsem opět ožila. Nebyla to moje vzpomínka, ale zanechala mi ji Mira. Nejprve jsem tomu nevěřila. Všechno se mi to potvrdilo další vzpomínkou, kterou mi ukázal Brumbálův fénix, o matce držící mrtvé dítě, Sirius v myslánce a také to, když jsem se na ten den zeptala mého táty. Takže je to pravda. Mám v sobě duši někoho jiného. Doufám, že tě to moc nevyděsilo. Nevím, jestli tě to uklidní, ale pořád v sobě cítím část mé duše. Bojím se ale, že v mé minulosti se toho stalo mnohem víc, ale ještě to nevím.
Mám strach, Frede. Bojím se hlavně o naše pouto. Nevím, která duše ho má na svědomí. To je hlavní důvod, proč jsem musela odejít. Musím zjistit pravdu a jestli mi může někdo pomoci.
Skrz pouto cítím tvůj smutek a doufám, že cítíš ten můj a víš, že mi chybíš. Nepouštím tě, Frede Weasley, jen musím zjistit, co se stalo a kdo doopravdy jsem. Nepřeju si, aby ses trápil zatím co budu pryč. Žij dál svůj život, buď s rodinou, věnuj se obchodu, nebo dělej to, co ti mozek řekne. Třeba pro mě můžeš vymyslet nějakou zákeřnou hračičku, co budu moct použít na "nepřátele". Hlavně mě nehledej a zůstaň naživu. Doufám, že se k tobě brzy vrátím a budeme moct spolu naplánovat náš život. Chybíš mi.
Tvá věčně milující Maya.

Když jsem ten dopis četl poprvé, strašně mě to naštvalo. Dokonce jsem měl chuť ho spálit. Teď jsem ale rád, že jsem to neudělal. Kdyby mi od začátku všechno říkala, mohli jsme to vyřešit společně. Nebo to nemusela řešit vůbec. Je mi to všechno jedno. Záleží mi na tom, jaká je teď, ne všechno to, co tomu předcházelo. Pak jsem se ale rozhodl udělat to, o co mě žádala.

Dál jsem se věnoval rodině a obchodu a hlavně zůstával naživu. Každý večer jsem se modlil, aby se jí nic nestalo a aby se mi brzy vrátila. Když jsem měl chvíli volného času, přemýšlel jsem, jaké vybavení domácnosti by se mohlo Maye líbit. Když jsem se nevěnoval tomu, vymýšlel jsem onu zákeřnou hračičku o kterou si napsala. Potřeboval jsem ve dne nějak zaměstnat svůj mozek.

V noci mě ale provázely sny o tom, že jsem ji ztratil navždy. Budil jsem se se slzami v očích a úplně bez hlasu. V tu chvíli bych dal cokoliv za to, abych si ji mohl přitáhnout do náruče a držet ji tam. Poslouchat její uklidňující šepot, dech, tichý smích. Cítit její hebké vlasy mezi svými prsty. Její nepřítomnost se pro mě stávala nesnesitelnou. Měl jsem pocit, že jsem přestal žít a už jen přežíval.

"Už zase čteš ten její dopis?" Ozvalo se ode dveří. Vzhlédl jsem a beze slov přikývl.

"Proč se takhle ničíš, brácho?" George vešel dovnitř a přisedl si naproti mně.

"Nemůžu za to. Pořád na ni musím myslet."

"Jsem na ni naštvanej. Vím, že je to tvoje holka a že ji miluješ, ale já ji momentálně nesnášim." Nevěřícně jsem se na něj podíval. Nesnáší ji?

"A jakej máš důvod jestli to teda můžu vědět?" Zamračil jsem se na něj.

"Jo můžeš. Nesnášim ji za to, že tě tady prostě nechala. Bez jakýhokoliv vysvětlení si prostě zdrhla! Promiň brácho, ale tohle byla vážně podpásovka." Už jsem chtěl něco namítnout, ale sotva jsem otevřel pusu, George mě zarazil.

"Vím, že ti poslala dopis. Ale to na věci nic nemění. Aspoň teda pro mě ne. Je sobecká."  Po těchto slovech se ve mě zvedla vlna vzteku.

"Není! Je jenom zmatená! Nenavážej se do ní ještě ty. Stačí, že to dělá Harry s Ronem. Jenom ji nechápete. Jak by ti bylo, kdyby se tohle stalo Katie? Kdyby ti odešla hledat samu sebe? Kdyby byla ztracená tak jako Maya? Byl bys na tom stejně jako já, ne-li hůř!" Tu poslední větu jsem přímo vykřikl.

"Jenže ona odchází!" Oplatil mi to stejným tónem. "Takže si nehraj na to, že ti nerozumím, jasné?!" Po jeho slovech mi přejel mráz po zádech.

"Proč jsi mi o tom neřekl?" Zeptal jsem se po chvíli ticha. George se opřel o stěnu a vzal si hlavu do dlaní. Připadal jsem si, jako bych po dlouhé době otevřel oči.

"Napsala mi dopis. Po skončení roku odjíždí s rodiči do Austrálie. Není si jistá, jestli se vrátí." Řekl nakonec ale nepodíval se na mě.

Pak jsme tam jen tak seděli. Dva bratři. Dva společníci a majitelé obchodu. Dva lidé, co něco získali a zároveň něco ztratili.

***

Update: těm z vás, kteří kapitolku četli a nahoře nebyl odkaz na hudbu tak se mooooc omlouvám! Málem jsem na to zapomněla. Kdo bude chtít, může si ji pustit jen tak i po přečtení :D