NOVÝ ZAČÁTEK

XVI.

*

Nastaly Vánoční prázdniny. Brumbálova armáda přes prázdniny nebude mít žádné setkání, takže všichni budeme mít spoustu času pro sebe. Všichni zůstáváme v Bradavicích, aby jsme si to společně užili. Poslední Vánoce na škole. Nebo to jsem si aspoň myslela. Hned druhý den prázdnin mě zachvátil nepředstavitelný smutek. Táta mi ráno přišel oznámit, že dědeček zemřel. Byl v nemocnici něco přes týden a jeho stav se postupně zlepšoval. Pak ale z ničeho nic měl srdeční zástavu. Nejdřív jsem se to tátovi snažila zatvrzele vymluvit, protože všichni doktoři říkali, že bude v pořádku, ale nakonec se mu podařilo mě přesvědčit, že je to pravda. V tu chvíli jsem se hystericky rozbrečela a utekla na školní pozemky.

Běžela jsem do Zapovězeného lesa. Nevnímala jsem tátovo ani Fredovo volání mého jména. Prostě jsem běžela závějí pryč od všech lidí. Pryč od všeho, co se tam v tom světě dělo. Když jsem byla tak hluboko, že tu ani neležel žádný sníh (díky hustým stromům), sesunula jsem se po kmenu stromu na zem a brečela.

V hlavě se mi přehrávaly všechny momenty, co jsem s ním za těch posledních pár let prožila. Byl jich strašně málo. Viděla jsem před očima jeho úsměv. Slyšela v hlavě jeho smích, když jsem mu vyprávěla, jak jsem škodila Arthurovi. Ten den mi řekl, že je na mě neskutečně pyšný. Co by mi asi řekl teď?

„Vstaň, dítě moje. Zmrzneš," ten hlas mě donutil otevřít oči. Zdálo se mi to? Určitě ne.

„Dědo?" Stál přímo přede mnou. Měl na sobě svůj starý hábit a usmíval se na mě.

„Pojď," vybídl mě a pak se vydal směrem hlouběji do lesa.

„Dědo," zašeptala jsem omámeně a šla za ním. Les byl naprosto tichý. Ozývaly se tu jen mé a dědovy kroky.

„Počkej!" Děda se zastavil a pak se pomalu otočil. Jeho tvář už ale nevypadala jako jeho. Byla rozdrásaná. Tekla z ní krev a skrz kus chybějící tváře jsem zahlídla několik ulomených zubů. Zděšeně jsem zakřičela. Jeho tvář se otočila stranou. Když jsem se podívala stejným směrem, na zemi ležela dvě těla. Byla to babča a táta. Oba měli rozpáraná břicha a jejich orgány vypadávaly ven. Zakřičela jsem znovu. Začala jsem couvat a po pár krocích narazila do stromu. Ne-děda se ke mně začal přibližovat. Za ním se objevili další. Moje rodina a kamarádi.

„Vražedkyně," sípaly všichni jeden přes druhého. Všichni vypadali, jako by prohráli boj s divokou šelmou. Už byli hodně blízko. Poslední, co jsem viděla, byla Fredova zmasakrovaná tvář. Pak jsem zavřela oči. Tohle je můj konec.

„Riddikulus!" Ozval se za mnou výkřik. Srdce, které mi dosud bušilo jako o závod, začalo zpomalovat. Otevřela jsem oči a podívala se do normálně vypadající Fredovy tváře.

„Frede.." zachraptěla jsem a pak ztratila vědomí.

*

Probrala jsem se v posteli na ošetřovně. Někdo mě držel za ruku. Ztěžka jsem otevřela oči.

„Ahoj krásko," Usmál se na mě Fred a políbil mě na hřbet ruky.

„Freddie," v hlavě mi naskočil obraz jeho znetvořené tváře a to mi do očí vehnalo slzy.

„Heej! Ššššš! Už je dobře. Jsi v bezpečí. Jsem tady s tebou," rychlostí blesku si lehl vedle mě a pevně mě objal. Tiskla jsem se k němu co nejvíc to šlo.

„To.. to byla ta-taková.. hrů-hrůza," lapala jsem po dechu.

„Já vím. Viděl sem to. Ale byl to jenom bubák. Nic z toho nebylo skutečný," konejšivě mě hladil po zádech. Pomalu jsem se začala uklidňovat.

„Ale to s dědou.."

„Jo. Já vím. Moc mě to mrzí, Mayo," políbil mě do vlasů a sevřel mě ještě pevněji. Moje slzy mu máčely pletený svetr, ale nechal mě brečet tak dlouho, dokud jsem na to měla sílu. Moc dlouho to ale nebylo. Poslední slzy jsem už ani nesetřela a usnula vyčerpáním v jeho náruči.

*

Druhý den, kdy můj stav byl v naprostém pořádku a Pomfy mě propustila, jsem si stihla akorát zabalit kufr. Počítala jsem s tím, že se na prázdniny vrátím domů a budu tam pro svou rodinu, ale že do hodiny budu pryč jsem nečekala. Táta mi dal půl hodiny na to, abych si sbalila nejnutnější věci a rozloučila se. Na to mi ale nikdy půl hodiny stačit nebude. Kat byla naštěstí celou dobu se mnou. Pomohla mi naházet do tašky nějaké věci. Ušetřila mi tím tak deset minut, které jsem následně mohla strávit běháním po hradě a hledáním Freda. On ani George nebyli v Nebelvírské věži, ani venku, ani v sovinci. Prostě zmizeli. Kat z toho byla taky rozčarovaná. Po proběhnutí kompletně celého hradu mi řekla, ať toho nechám, že mu všechno vysvětlí a slíbila, že se za mnou v Prasinkách všichni zastaví. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem souhlasila. Sešly jsme tedy k Velké síni.

„Nechce se mi odejít. Tady se to snáší líp."

„Ale musíš. Je to rodinná věc. Rodina tě potřebuje. Po prázdninách se uvidíme," rychle mi skočila kolem krku.

„Co to má znamenat?" Ozvalo se za námi z Velké síně.

„Díky bohu. Už jsem myslela, že ses vypařil," ze srdce mi spadl obrovský kus skály.

„Odjíždíš," konstatoval smutně, když uviděla mou tašku.

„Jo. Musím. Rodina mě potřebuje. Teď když.." nechala jsem svou větu nedořečenou. Věděla jsem, že ho to moc mrzí, ale zároveň to chápe.

„Slibuju, že příští Vánoce budeme trávit spolu. A ty další taky. Slibuju," rychle jsem se k němu přitiskla. V zádech jsem už cítila tátův pohled.

„Ale musíš mi psát. Každý den. Nevydržím to tady bez tebe. Tohle jsou naše poslední školní prázdniny."

„Já vím," přikývla jsem. Stoupla jsem si na špičky a lehce ho políbila. On mi ten polibek hned začal vracet. Drželo nás zpátky jen to, že mi táta skoro dýchal na záda.

„Miluju tě."

„Miluju tě," zašeptala jsem zpátky. Tohle loučení bylo strašné. I když to bylo jen na pár dní. Doufám, že se už nikdy loučit nebudeme. Ani na den.

„Mayo. Pojď už," ozvalo se od brány. Naposledy jsem Freda políbila a pak se neochotně odtrhla z bezpečí jeho náruče.