NOVÝ ZAČÁTEK

20. kapitola

"Slečno Radfordová," otráveně jsem se otočila. Za mnou nestál nikdo jiný, než námi všemi milovaný a uctívaný, profesor Snail.. tedy Snape.

"Ano?" Usmála jsem se nevinně.

"Ano, PANE!" Opravil mě arogantně.

"Ano, PANE?" Zdůraznila jsem ono oslovení.

"Chováte se velmi drze, slečno. Chovala jste se tak i na mé hodině a to já nestrpím. Už jsem havraspáru strhl padesát bodů, ale ještě jsem Vám neoznámil, že máte školní trest. Dnes v šest hodin se budete hlásit v mém kabinetu," oznámil mi a pak se zvednutým nosem odešel. Protočila jsem oči.

Snape neušel ani pět kroků, když v tom mu do hlavy narazila koule šlehačky. Všichni se mu začali smát. Bylo mi hned jasné, kdo to udělal. Otočila jsem se k nebelvírskému stolu. Fred zrovna dosedal na své místo se spokojeným zlověstným výrazem. Proč to sakra udělal? Marně jsem doufala, že si ho Snape nevšiml. Opravdu marně. Když jsem se otočila na Snapea, až si to mašíroval k jejich stolu. Slyšela jsem, jak naštvaně vykřikl, že sráží Nebelvíru padesát bodů a dává mu školní trest. Fredovi však úšklebek na tváři zůstal. To byla poslední tečka. Snape ho popadl za krkem a naštvaně mu začal něco vykládat u ucha. Když skončil, rukou co ho držel trochu trhl směrem ke stolu. To Fred nečekal a praštil do stolu hlavo plnou silou tak, že jsem to slyšela i já na druhém konci místnosti. Z mého pohledu to vypadalo jako jasné napadení. To přeci nemůže! Nesmí fyzicky ani nijak jinak napadat studenty! Rychle jsem se k němu rozeběhla. Když jsem se tam dostala, všimla jsem si, že z nosu mu tekla krev. A to docela hodně.

"Pojď, Frede," vyzvala jsem ho. Vražedně jsem se podívala na Snapea. Naše pohledy se střetly. Propalovala jsem ho pohledem tak dlouho, dokud neuhnul. Srab. Pak jsem se otočila připravená odvést Freda pryč. Ještě než jsem odešla, pomyslela jsem si na krásný velký šlehačkový dort letící Snapovi přímo do obličeje. Ve chvilce se ozvalo slibné plesknutí. Ve dveřích jsem se naposledy otočila. Snape stál uprostřed chechtajících se studentů. Byl celý zapatlaný šlehačkou. Třeba tě to donutí umýt si vlasy. Vítězně jsem se pro sebe zasmála a odvedla Freda na ošetřovnu. Celou dobu si přidržoval u nosu kapesník, aby jeho krev nebyla všude. Noc to nepomáhalo.

"Bolí to hodně, zlato?" Zeptala jsem se ustaraně, když jsme byli kousek od ošetřovny.

"De. To je v poode." Zamumlal s ucpaným nosem. V okamžiku u nás byla madame Pomfreyová.

"Co se zase stalo? Před chvílí jste odešli! Kdo ti to udělal?" Zeptala se rychle a prohlédla Fredův nos.

"Profesor Snape," zavrčela jsem naštvaně. Stejně toho umaštěnýho křiváka jednou dostanu. Madame Pomfreyová někam odběhla. Chudák. Musí být už zoufalá, že nás tu má třikrát denně.

"Proč jsi to udělal? Proč jsi to po něm hodil?" Zeptala jsem se rychle a podala Fredovi čistý kapesník.

"Nechtěl jsem, abys tam musela sama."

"To jsi neměl. Teď máš kvůli mě trest," zamračila jsem se. Fred nad tím jen mávl rukou.

"Tenhle rok jsem byl moc hodnej. Měl jsem zatím jen pět trestů minulé pololetí. Teď ještě ani jeden. Kvůli tobě ztrácím formu. Ale je pravda, že tak často jsem na ošetřovně ještě nebyl," zasmál se. Sedla jsem si vedle něj a položila mu hlavu na rameno.

"Tohle už nedělej, ano? Nikdy. Slib mi to."

"Fajn. Slibuju," řekl po chvíli ticha. Madame Pomfreyová se vrátila a dala mu nos do pořádku. Potom jsme se vzali za ruce a šli pryč. Stavili jsme se ještě ve Velké síni, vzít si pár sendvičů, a pak jsme se vydali na naše místo. Cestou jsme se najedli. Když jsme dorazili do sovince, vzpomněla jsem si na své dopisy. Natáhla jsem ruku a dopisy se objevily.